Neprekonatelna bolest po odchodu manzela
Sdílení a psychická podporaHann
Pred casem jsem na techto strankach hledala pomoc a utechu pri nahlem odchodu meho manzela, stejne jako jine zeny a stejne jako pani Svetlana, se kterou jsme stale v kontaktu pres email kde si vzajemne sdelujeme sve pocity,bolest a neschopnost vstrebat hlubokou beznadej a bezmocnost nad ztratou nasich zivotnich partneru.Utechu a pomoc jsme stejne jako rada z vas hledaly na techto strankach,pro nas dve je ta ztrata tak zoufale velka ze jsme se rozhodly usporadat vzajemne setkani a osobni podporu,precetla jsem zde par prispevku a nabizime s pani Svetlanou rozsireni techto setkani o nekolik z vas ktere by se chtely podelit o svoji bolest a necitit se tolik osamocene a zoufale beznadejne jako my dve s pani Svetlanou.Kontakt hansmrk@gmail.com.Dnes je to mesic co bylo telo meho milovaneho manzela zpopelneno,mesic a 8 dni kdy me nahle a necekane opustil kazdicky den jsou pro me muka a neskutecna bolest, ta ztrata je den ode dne horsi.Pro me a pani Svetlanu jsou vikendy nesnesitelne,stejne jako vsechna rana,navraty z prace,vecery,noci ....bolest a smutek to je realita...
Henrieta
Zdravím všetky milé dievčatá, ktoré sem píšu. Chápem vaše bolesti, sama som tým prešla. V roku 2012 mi zomrela na obojstranný zápal pľúc moja babka (mamina mama). Mala 83 rokov. U nej som tú smrť brala tak normálne, až tak veľmi som netrúchlila, pretože už tam bol dosť vysoký vek, ale nikdy by mi nebolo napadlo, že o 23 mesiacov neskôr pochovám svoju mamu. Ona mala 63 rokov a dostala rakovinu. Išlo to strašne rýchlo. Vtedy ma to úplne zobralo. Otec sa mi snažil pomáhať akosi mi tu mamu nahradiť. Ja som mala dobrý vzťah s rodičmi, vždy som ich mala rada a bála sa o nich. Otec ešte žije - dnes má 70 rokov. So smrťou mamy som sa dosť ťažko vyrovnávala. Chodila som aj k psychologičke, brala lieky na spanie, lebo som ráno musela utekať do práce. Prvý rok je najťažší. Potom sa tá bolesť trochu postupne otupí, záleží na tom ako to kto znáša, alebo aj na tom aký bol vzťah so zosnulými. Je to ťažké - tá bolesť trvá dlho. Je výborné zdieľať svoje pocity s tými ľuďmi, ktorí majú už takú skúsenosť. Moja mama zomrela pred 8 rokmi, ja som sa s tým vyrovnala, ale tiež mi to trvalo. Ja teraz chodím často mame na hrob, predtým som tam ani nemohla ísť - nemala som silu, teraz jej kupujem srdiečka, lampášiky, pálim sviečky, kvety som jej tiež kúpila a robilo mi to radosť. Držím všetkým palce, aby ste v sebe našli chuť, silu a odvahu žiť a máme nádej, že sa raz so svojimi zosnulými stretneme, oni dávajú na nás zhora pozor. Myslím na vás všetkých, ktorým je smutno v tejto covidovej dobe. Držte sa všetci. Henrieta z Bratislavy
crying princess
stěstí zářilo v nás, když se zastavil čas
Mám stejné pocity jako vy - bolest, hlubokou beznaděj a bezmoc. Truchlím nad ztratou mého milovaného partnera. Ta ztráta je tak velká. Budou to 4 měsíce, kdy mne opustila moje láska. Jsou to pro mne muka a neskutečná bolest, je to den ode dne horši. Nejhorší jsou víkendy a v práci nejhorší věta od kolegů: užij si víkend. Rána, když se probudíte v prázdné posteli, večery, kdy Vás nemá kdo obejmout. Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. Nemám sílu ani chuť žít dál. Vím, že musím jít dál, ale nejde to jinak než se smutkem, s doživotní bolestí, pláčem, ale musím se snažit. Chybí mi porozumění a opora někoho blízského.
Snažím se najít něco, co by m pomohlo, ale zatím nic nepomáhá. Ta bezmoc a osamělost je strašná, vyčerpávající, nekonečná.
Vím, že máte stejnou bolest, pocity, strachy a čas pořád přemýšlet, vzpomínat ... Toho, koho jsme milovaly/i už tu není a nebude. Je to definitivní. Už nikdy, zůstala tady jen samota, prázdnota a velká bolest v srdci, beznaděj. Já to nezvládám a bojím se dalších dní, měsíců. To není život, ale přežívání s velkou, nekonečnou bolestí.
Pokud by zde byl někdo z Moravy a měl potřebu, chuť a sílu se setkat osobně a pomoci si navzájem v těchto těžkých časech budu ráda. Kdo si tím neprošel, nemůže pochopit tu bolest a osamělost.
Hanny
Dobry den omlouvam se za pozdni reakci na vas prispevek,moje bolest a zoufalstvi neni o nic mensi nez kdyz jsem zde psala posledni prispevek,vracim se na tyto stranky s nadeji ze najdu nejakou radu jak se vubec pokusit zit bez meho milovaneho manzela,ktery byl pro me vedle me dcery,a vnuka vsim....nevim jestli ostatni nejaky zpusob nasly,kazdopadne navod jsem tady zadny nenasla,jsem stale stejne zoufala plna zoufalstvi a bolesti a,s prichazejici realitou je to horsi a horsi a ano mate naprostou pravdu patek odpoledne,vikendy, ted ctyri dny volna,plany kolegu co o vikendu jsou nejhorsi a nejvic deprimujici,ta samota, ta rana,navrat z prace,vecery,noci kdyz nemuzete spat a zoufale se snazite prijit na to kde najit odvahu zit dal bez sve zivotni lasky...je to strasne,vycerpavaji k zblazneni kdy mivam pocity ze uz nechci ani minutu te bolesti a toho stesku.Chodim nesmyslne do kolecka kourim jednu cigaretu za druhou,je mi,spatne ,chvilkama dostavam az hystericky,zachvat ze samoty ze,strachu co dal,mam strach z dalsich dnu mesicu,ke vsemu memu smutku a zoufalstvi pribyl pocit viny, manzel zemrel nahle bez varovani bohuzel pricina byla nejspis prihoda z prace kdy si poskodil pri manipulaci s velmi tezkym bremenem srdecni chlopen a pravdepodobne i plici,jeho srdicko ten napor nevydrzelo,mohl tady byt a ja si strasne vycitam ze jsem dala na jeho odpovedi a nic neudelala,nic abych ho premluvila nebo nejak ,,prinutila,, jit do nemocnice,ted vedle smutku a bolesti ziju s vedomim, ze v podstate to je i moje vina,je to hrozne a silim ze vseho,ze sebe,ze samoty z opusteni,z toho ze nevim jak si tohle vsechno srovnat v sobe....myslim ze s tim nejde zit....mozna bez jakehokoliv smyslu prezivat....nevim....
Světlana
Připojuji s k "výzvě" paní Hany. Potkaly jsme se na tomto portále, nakonec se spojily přes email a prostě si píšeme. Vypadá to jednoduše a tak obyčejně, ale ujišťuji vás všechny, že Hanička se pro mě stala strašně důležitou osobou. Je totiž jediná, kdo v mém blízkém okolí chápe co cítím, ničemu se nediví a dokáže podpořit třeba jen tím, že má o mě starost, když se pár hodin neozvu. A tak si vzájemně dodáváme odvahu, spolu pláčeme, snažíme se podpořit jedna druhou, spolu vzpomínáme...
A protože nám oběma pomáhá, napadlo nás zkusit tu podporu rozšířit na další z vás, kteří mají stejné trápení. My se pokusíme pomoci vám, vy zase pomůžete nám. Stačí jen tím, že jeden druhého bude chápat, vyslechne jeho nářky a nebude říkat, že to chce čas a že to jednou přede - asi to tak je, ale tohle prostě nepomáhá.
Možná si pomůžeme radou, možná i jinou pomocí, nevíme. Prostě nás to napadlo a tak to zkoušíme. Kdyby to pomohlo jen jednomu dalšímu z nás, tak to smysl má. Alespoň něčemu by tahle situace smysl dala..
Pokud budete mít zájem, kontaktujte prosím Haničku na její uvedený email, případně mě přes portál, zkusíme vytvořit online skupinu, kde se budeme moct vzájemně podpořit, nebo skupinový email. Zkusíme se třeba potkat osobně (jen pro úplnost dodávám, že obě jsme z Prahy), nebojte se nás, jsme obě zoufalé, smutné,tak najednou bez opory a ztracené, a přesto jedna pro druhou znamenáme alespoň jeden maličký záchytný bod v tomhle velkým světě, a to vůbec není málo. Haničko děkuju.
Hanny
Svetlanko ja dekuji za tvoje slova podpory,verim ze stejne jako my dve pro ktere staly rana, navraty z prace,vecery a predevsim vikendy nesnesitelnymi prave pro tu samotu,prazdnotu a velkou bolest v srdci je hodne.Nektere z nas se boji o sve beznadeji a bolesti mluvit nektere to zvladaji v samote a opusteni, ja to stejne jako ty nezvladam a stejne jako ty se bojim vsech dalsich dni...mesicu.....my dve jsme se jeste nepotkaly protoze ani jedna z nas jeste nenasla tu silu,presto jsi pro me v teto situaci velmi dulezitym clovek stejne jako ja vis a rozumis, nedavame si navzajem marna a zbytecna slova utechy,obe citime ze je to jinak,ale umime se pochopit ve,chvili totalniho psychickeho zoufalstvi ze ztraty nasich tolik pro nas dulezitych zivotnich partneru....je jedno jestli je brzo rano, noc nebo den....tvoje radky jsou pro me velkou podporou a ja za ne moc dekuju ...
Paja
Také mě tento portál velmi pomohl, ovdověla jsem před 3,5roky a neměla
jsem sílu ani chut žít dál. Jen díky děvčatům, které jsem zde našla, se mi podařilo
vrátit se zpátky a žít. Žít jinak, se smutkem, bolestí, pláčem, ale snažit se jít dál.
Jsme v kontaktu dodnes a říkám jim moje dobré víly. Našla jsem tady to, co jsem
nejvíc potřebovala-porozumění a oporu. Pája
Jana
Dobrý večer paní Světlano, holky moc Vám fandím. Myslím tím Vás a paní Hany. Snad Vás neurazím tímto oslovením. Čtu už pár měsíců Vaše příspěvky a moc Vám fandím. Já tady brouzdám od letošního března, kdy mi umřela během 6 dnů moje milovaná maminka na covid a do teď se z toho nemůžu vzpamatovat. Reaguji na články o ztrátě maminky, ale další reakce vesměs není. Vám zemřeli manželé, které jste milovaly, to musí být taky moc těžké. Proto tím chci napsat, že buďte ráda za paní Hany, se kterou můžete sdílet své pocity. Já mám sice manžela, ale já ho nezajímám a moje truchlení mu spíše vadí. Takže se alespoň vypíšu Vám. Škoda, že nejsem blíže k Vám, určitě bych se ráda připojila. Tak to alespoň udělám takto. Mějte se pokud možno hezky a přeji Vám hlavně hodně sil a občas i úsměvu na rtech.
