Nenahraditelná ztráta milovaného syna ... a jak jít dál , kde brát sílu

Už to bude skoro 7 týden co zemřel náš syn bohužel také neunesl svůj život nedal nám ani šanci po našem slibu že mu pomůžeme dát si život do pořádku , že není na nic sám , že jsme sním , máme ho moc rádi a pomůžeme mu v životě i se postaráme aby dostal svojeho 5 leteho syna do vlastní péče. (Přitelkyně na domásnost moc nebyla ,chybělo mu to správné teplo domova ) , ale jeho srdce bylo tak bolavé že nechtěl čekat ..... Byla to taková rána z čistého nebe....... dlouho vše dusil v sobě než se nám svěřil se vším co ho tak trapilo. I když jsme od samého začátku ( před 6 lety )věděli že si moc dobře nevybral partnerku a tolerovali jsme to , hned po krátké známosti co sní měl otěhotněla , on dítě nechtěl ona to planovala a nebrala antikoncepci a jemu tvrdila že ji užívá , ale stalo se tak to příjmul i když už věděl že sní bude jen kvůli malému , ale měl nás jako rodinu tak to tak zvládal a malému se věnoval jak se dalo Chtěla pořad druhé dítě ale syn měl zodpovědnost byl na finance celkem sám .Bydleli jsme nablízku a syn si nechal u nás pořád trvalý pobyt , ale bydlel na podnájmu snimi tak pořád jsme se navštěvovali a i jak jel do prace na kole tak si aspon na 10 min. zajel asi tak 2 km pozdravil mě , zakouřil si a jel pracovat .No potom jsme se přestěhovali a syn zůstal v našem bytě jí se tam moc nechtělo byla pořad nespokojená tak jí řekl že nemusí at zůstane tam kde je ,ale moc dobře věděla že by tam neměla na nájem atd. Tak se nabalila a přišla k nám do bytu .Já potřebovala vždy na pár dní přijet a tak to bylo i se synem domluveno že mam přijet kdy chci , často jsem si brala malého k nám na delší pobyt a syn byl štastny , ale to byl kámen urazu který jí nebyl po chuti a udělala vše možné proto aby mě vyštvala a já tedy rezignovala. Přítelkyně synovi nic neřekla jen ho začala popichovat že jsme se na něj vykašlali a že jsem blazen a tak různě syn byl už zoufalej protože tímhle procházel už delší dobu tím popichováním vůči nám..... on nám to nechtěl říkat a trápil se tím vším velmi a k největšímu nátlaku došlo poslední měsíce před smrtí.Já za synem přijela když jsem poznala že je na tom už zle ona tvrdí že nic na něm nepozorovala že byl naprosto v pořádku a štastny a že jí asi tak týden před tím než se to stalo oznámil že se sní ožení...no nevím jestli štastný muž se za týden rozhodne tak jak se rozhodl...... SPOUSTA LIDÍ I SOUSEDŮ SI VŠIMLA ŽE SE NĚCO DĚJE . Ja sním promlouvala v noci , ráno jsme jeli do nemocnice vyhledat odborníka , ale sestra v ordinaci rozhodla že není jejich pacient a že si máme jít na středisko k obvodnímu lekaři no asi když jsme přišli na psychiatrii tak to bylo akutní pro nás .... pro sestru nikoliv tak jsem syna přemluvila at jede se mnou za otcem a sestrou tak jsme sedli na vlak a odjeli , jak jsme dorazili do našeho bydliště tak jsme dlouho skoro do rana rozmlouvali společně že vyhledáme pomoc tedy v Praze že vše zvládnem a pomůžeme syn naší nabídku přijal věděl že se o něj a malýho postaráme a to bylo pro něj podstatné ..... ujistil se že se O NĚJ POSTARAME já to myslela jinak a syn bohužel také to mě vůbec nenapadlo.... ..Já se na něj nezlobím a má naše odpuštění že se rozhodl k dobrovolnému odchodu ..... srdce máme bolavé už po zbytek našeho života stím se nedá nikdy smířit to už ted vím .V hrudi mě bije srdce , ale je tam strašně velká díra , prázdnota jako bych tam neměla ani duši , žiju a nežiju , chápu a nechápu.Jediné co musím příjmout , že je to nezvratný fakt který se stal a nedá se nijak změnit ....stalo se to , ale je otázka jestli to někdy příjmu ??? Ani ve snu by mě nenapadlo že když jsem dostala před 31 lety ten vzacný dar poprvé do ruky , že zažiju někdy takovou bolest a ztrátu .Vždy mě bylo velmi líto rodičů kteří si tímto procházeli , snažila jsem se pochopit jak těžké to pro ně musí být ,ale neuměla jsem si to představit a moc jsem byla vděčná že mě nic tak bolestného nepotkalo .... ano kdo nezažil ten nepochopí ted to vím i já že toto nikdo nedokáže pochopit pouze ten kdo zažil. Ke vší té bolesti co máme tak jsem musela ještě čelit hyenismu s kterým jsem se setkala a nepochopila jsem ho a ještě budu muset bojovat soudně o styk s vnukem . A mě zbývá jen jedna otázka proč malej chlapec který přišel o tátu kterého už nikdy neuvidí by měl přijít o jediného dědečka a babičku sice ted je s matkou u te druhé ale ta nejevila zajem od jeho narození až ted pravě těch 14 dní před smrtí si vzpoměla že má vnuka . Přeci by měla být ráda že má aspon nás ještě ale ona jen od nás brala a přitom nás nesnášela . Tak věřím že naše justice má pochopení a bude nám umožněn asponˇsoudní cestou styk s vnukem.Jinak už nevím jak se vyrovnat ještě stím že nebudu vídat ani vnuka a čekat do jeho dospělosti až příjde jednou sám , ale dětství má jen jedno.Nic jsme ji nevyčetli a ještě jsme jí nabídli bydlení u nás a pomoc byli jsme vstřícní i potom co předvedla už před i po pohřbu .Nám život syna nic nevrátí a ani nám ho nic nenahradí to víme. Ale v tom malým vím že koluje jeho život že vnuk je pokračovatel jeho příjmení a rodu , ale ona oznamila že mu nechá změnit i příjmení asi má pocit že málo trpíme.......