Nemohu bez manžela žít.
Truchlení a vyrovnávání se se smrtíMajka
Dnes brzy ráno to byly již 3 mesíce,co mi odešel můj manžel.Můj parťák do pohody i nepohody,
moje první láska.Jsou to dlouhé tři měsíce ,kdy přežívám jeden den za druhým a se mnou jen
smutek ,pláč a prázdnota.Prázdno v srdci ,prázdno doma.Pokouším se najít alespoň malou
cestičku jak dál.Snažím se chodit na procházky a dávat si malé úkoly,které bych dokázala zvládnout.Někdy se zadaří a někdy to vzdám. Moc mi chybí a vždy chybět bude a to je na tom to nejhorší,že je to napořád.Tak moc bych si přála,aby to byl jen zlý sen, ze kterého bych se probudila a všechno bylo hezké jako dříve,kdy ještě nebyl nemocný. Asi to tak osud chtěl, ach jo.... Musím se snažit to dát už kvůli němu ,určitě by mě nechtěl vidět tak utrápenou. Majka
Hanny
Pani Majko prozivam to uz desaty mesic a je to zdrcujici pro me stale horsi,je to stale cerstve a bolest ze ztraty znicujici...cas nepomaha ani smutek nemirni....
Světlana
Dobrý den, paní Majko, jak moc rozumím tomu, co prožíváte. Já v tom hrozném snu žiju již bezmála 11 měsíců. Ta definitivnost všeho je zdrcující. Mě se malinko osvědčil Váš plán, jdu ze dne na den, od drobnosti k drobnosti, ale stavy zoufalství se pravidelně vracejí.
Nebudu říkat, že čas všechno spraví, protože to není pravda. Čas snad jen dokáže trochu obrousit ty nervy drásající hrany. Tři měsíce je velice krátká doba, i mých 11 měsíců je stále ještě málo. První dny, týdny a měsíce jsem manželovi psala Ty sešity jsou zmáčené od slz, ale trochu mi to pomáhalo. Teď píšu jen v situaci krajní nouze, protože to, co píšu, se stále opakuje dokola. Jednoho dne jsem pochopila, že, pokud mě vidí, musí ho to moc trápit. Možná to zní bláhově, ale věřím tomu. Věřím že je se mnou, že mi jen neumí nebo nemůže pomoci. Věřím, že se jednou sejdeme, a to je světýlko na konci tunelu. Tam musím dojít alespoň trochu se ctí, musím se snažit, pro děti, pro vnoučka. Ale je to tolik těžké, že někdy myslím, že už to neunesu.
Nejste v tom sama, Majko, je nás hodně těch, kteří se s tím nějak musíme poprat; nadějí snad může být jen to, že to zvládli miliony lidí před námi, takže to nějak jít musí. Jen najít ten správný návod. Já ho zatím nenašla, a tak hledám i na těchto stránkách. Sdílení zkušeností trochu pomáhá, i když ve finále jsme na to každý sám. Majko, opatrujte se, snažte se, váš společný život jistě stál za to.
Majka
Díky paní Světlano. Já vím ,že je to krátká doba a že v tom nejsem sama.Jen jsem měla
potřebu se ze svých pocitů trochu vypsat.Já mu píšu dopis,co jsem dělala ,co vnoučata.Nepíši každý den,ale někdy vůbec nebrečím a někdy zas pro slzy nevidím.Pomáhajími i ty procházky,kdy na něj někdy celou dobu mluvím,aby věděl jak moc mi schází.Kdyby mě někdo slyšel,tak si bude myslet,že jsem blázen.Chodím sama a nikde okolo nikdo.Když někoho potkám a promluví na mě ,vetšinou mě to rozbrečí ,proto chodím raději do přírody.Mějte se Majka
