Nekoncici smutek

Hanny, mě před 2 měsíci odešel tatínek. Psala jsem tady také své trápení, a mám to podobně. Svět už není jako dříve, smysl v mém životě už nenacházím , a řeči typu"to chce čas", nebo "to je život" na mě absolutně neplatí. Naopak, čím více čas ubíhá ode dne , kdy tu tatínek ještě byl, tím je to horší . Omlouvám se, že Vás nemůžu jinak utěšit, možná Vás utěším aspoň tím, že to vidím velmi podobně. Mě totiž právě neutěší Ti co mají ty řeči "to chce čas" , ale Ti, kteří to vnímají stejně jako já. Tak snad je Vám aspoň malou útěchou to, že nejste sama. A snad po smrti naše duše přežívají a jednou se znovu setkáme, prtž pokud je Láska ta největší síla , musí to tak být . Přeji hodně sil !

Milá Hanny, všetci vieme aké to je keď odíde milovaný človek. Mne zomrela mama, môj manžel moc času na mňa nemá, moc sa mi nevenuje. Mám ešte otca, ktorý sa mi vždy snaží pomôcť keď potrebujem. Moja svokra (tchýne) mi nikdy nijak nepomohla, mama bola pre mňa moje slnko. Strašne sa bojím času keď tu nebudem už mať ani svojho otca, keďže má 71 rokov. Stále sa pýtam čo bude ďalej. Najradšej by som odišla za mamou. Toto tu je teraz len také prežívanie. Počítam dni kedy sa s mamou stretnem a nie je nič horšie ako pohreby. Nenávidím pohreby. Tiež niekedy nevidím život ružovo, ale mama ma vždy podržala keď som potrebovala a nie každý má také šťastie mať dobrého manžela, ktorý je oporou. Málokto takého muža v živote stretne, naozaj neviem čo pomáha na takéto bolesti. Ja prídem z práce a stále spím, som psychicky vyčerpaná. Keď žila mama, vždy sme si mali čo povedať, vždy ma čakala, kým prídem z práce domov, aby sme spolu pokecali, ale teraz nemám s kým. Mame som mohla všetko povedať. Nemám už takú spriaznenú dušu a to mi veľmi chýba. Držte sa a robte aj maličkosti, možno to trochu pomôže. Henrieta.

Hanny, jsem na těchto stránkách často. Jsou to skoro 4 roky, co manžel zemřel a já si kladu otázky, jako Vy. Po smrti manžela, jsem nesnášela větu, že čas zahojí bolest, ale je pravdivá. Nezahojil, ale otupil. Bolí to pořád, ale naučíte se s tím žít . Mě je třeba 26 v měsící vždy špatně, brečím, nespím. Někdy se stane, že si ani neuvědomím, že je zrovna toto prokleté datum. V neděli jsem brečela od rána a švagrová mi povídá, podívala jsi se na datum. Bylo 26. Asi jsem nepomohla, ale chtěla jsem napsat, že vaše chování a pocity jsou normální, nejste ani hysterka, ani neschopná. Jste jen ženská, která přišla o milovaného člověka a snaží se s tím nějak vyrovnat. Pája

Dobrý večer Hanny , bojuji od 26. května a je to strašně těžké. Manžel zemřel náhle , bez varování a šok který následoval byl tak velký , že mi snad i zachránil život . Vše jako v mlze , jak jsem tu dobu přežila vlastně ani nevím. Jediné co si uvědomuji je ,že jsem pořád něco dělala ( to v podstatě trvá), protože když jsem si sedla ,přišla hrůza , panika , strach a beznaděj. Teď na začátku pátého měsíce cítím malinko úlevu a pocit , že pláčem nic nezměním a že musím dokázat jít dál. Sama bez té nekonečné a bezmezné podpory kterou mi celý život dával. Pro mě bylo důležité si uvědomit , že pláču jenom sama nad sebou ,že on odešel a už nemá žádné trápení a starosti. Když jsem o tom přemýšlela ,tak mě napadlo, že byl vlastně šťastný chlap který odešel sice strašně brzy ,ale rychle a bez týdnů nebo měsíců bolestí . Dlouho jsem si říkala , že jsem něco měla udělat , všimnout si ,že něco není sakra v pořádku , ale potom jsem si představila , že by přežil, ale třeba s následky a to by pro něho bylo tak strašné , že by to určitě nechtěl. Musíme to překonat , udělat cokoliv aby na nás mohli být pyšní. Vybudovali jsme firmu, byli jsme spolu 24 hodin denně , dům byl plný štěstí a najednou to bylo z ráje do pekla. Dal mi tolik, že mu nikdy nepřestanu být vděčná. Dal mi lásku , štěstí , naučil mě milion věcí a neustále mi dodával odvahu . Každý den mi nezapomněl říct ,že jsem jako panenka a jak moc mě má rád . Zkrátka nádherný život . Když takový člověk odejde , tak je samozřejmé, že to strašně bolí , to je zcela jistě i Váš případ. Musíme si říkat ,že jsou určitě na lepším místě a čekají tam na nás. Abych se úplně neubrečela , začala jsem jsem s pejskem chodit na jiná místa, vezmu ho do auta a jedu raději do lesa , někam kde mi to úplně nepřipomíná tu hroznou ztrátu. Stejně občas procházku probrečím ,ale je to lepší. Vyhýbám se obchodům kam jsme chodili spolu , snažím se moc nepřemýšlet o minulosti , žiju z minuty na minutu a snažím se všímat si běžných krásných věcí . Nejste sama hysterická , já například asi 6x vyndala z lednice vajíčka abych vnoučátkům upekla oblíbený koláč ,jak jsem je vyndala , tak jsem je zase ubrečená schovala , protože přiblížit se ke sporáku bylo nemyslitelné . Tento víkend jsem dokázala upéct vánočku ,zalitou slzami ale nakonec jsem to zvládla. Doslova bobřík odvahy. První měsíc jsem si neuvařila ani kafe , to přece vždycky vařil ON , večer zhasnout , to byla čirá hrůza to přece vždycky dělal ON ......a milion takových drobností které ve mě vyvolaly takovou paniku ,že jsem si myslela , že jsem vážně blázen Nakonec jsem zhasla , začala jsem si vařit kávu a teď dokonce i ta vánočka..... Musí to jít , musí a i když jsou to drobnosti , tak je přece jasné , že k posunu dochází a jednou ,snad , bude zase svět v pořádku i pro nás. Teď společně utřeme slzy a řekneme jim , že jsou pěkný syčáci když nás tady nechali napospas. Jedno vím jistě. Kdyby byla jakákoliv ,malinkatá a úplně neviditelná cestička kterou by se mohl vrátit ,tak ON by ji našel , nenechal by mě takhle trápit a přišel by za mnou, ale protože taková cestička neexistuje , tak čeká nahoře a drží mi palce, abych to ustála. A to je povinnost moje , Vaše a všech ostatních smutných dušiček. A MY TO DOKÁŽEME ,žádné velké cíle , třeba jenom zhasnout , uvařit kávu ,dýchat a snažit se vidět hezké věci. Hanny ,držím palce Vám ,sobě a všem kteří se perou s neštěstím.