Nejhorší je bezmoc..

Můj partner a tatínek naší osmileté dcerky dostal zápal plic,který se zkomplikoval,jelikož si myslel,že to zvládne sám,bez pomoci lékařů (jednou se mu to povedlo).Partner je totiz člověk,kterýžto většinou málokdy obtěžuje druhé svými problémy,ale naopak,když ma problém někdo jiný,snaži se mu pomoci..a tak tomu je i s jeho nemocí... Nenavstevoval nikdy lékaře,nechtěl je zatěžovat a vždycky říkával,že život je boj a každý si musí bojovat za sve.Bohužel si neuvědomil,že můžou nastat komplikace,k čemuž došlo-edem plic,sepse,selhání důležitých orgánů a momentálně je v umělém spánku a na přístrojích...stav je konstantní...nestabilizovaný a bez ventilátoru a dialýzy by zemrel...nejhorší je to pro nás,pro mne a pro dcerku,neboť musíme jen čekat,podporovat ho psychicky a ubíjí nás ta totální bezmoc.. Určitě hodně lidí namítne,že si zato vlastně může sám,(a svým způsobem mají pravdu),ale je to částečně dáno i charakterem toho člověka,on prostě je celý život zvyklý spoléhat sám na sebe a nikoho zatěžovat svými problémy...Tak tu teď s dcerkou sedíme, vzpomínáme na společné zážitky a čekáme...před pár lety jsem se v podobné situaci ocitla s rodiči,otec měl karcinom tlustého střeva,vytrpěl si své,měli jsme jo do poslední chvíle doma ,zemřel a půl roku po něm maminka,která měla agresivní formu lymfomu.A teď tohle...život nás opravdu někdy hodně zkouší...Všem tady,kteří se potýkají s podobnými problémy přeji,ať se vše v dobré obrátí a nám přeju to samé...a věřím ..a doufám..