Navždy odešla
Truchlení a vyrovnávání se se smrtíaperina
Byla invalidní, vlastně jsem ji jinak ani neznal, než trpělivě snášející svoji nemoc. Od dětství do dospělosti. U nás doma to už ani jiné nebylo a stalo se to samozřejmou součástí každodennosti. I když jsem odešel ráno do práce, tak jsme si aspoň vždy ještě zatelefonovali na ujištění, že je všechno, jak má být. Poslední večer uléhala s nadějí, že ráno bude zase líp.
O půlnoci se stav prudce zhoršil. Prosila, aby jí někdo pomohl, ani za týden nemohu pochopit, jak moc špatně se musela cítit. Přijela sanitka a když jí nakládali, směl jsem ji chvíli držet za ruku. Moc si to přála. Byla jako moje druhá máma a já jako její syn, když vlastního mít nemohla.
Ráno jsem chtěl jet za ní, ale abych měl cestou klid, zavolal jsem do nemocnice, abych se ujistil, že je jí už líp. Přepojili mě na lékaře. Zemřela krátce po převozu. Vím, že byla vysvobozena ze svého utrpení ale zároveň to nemohu pochopit.
Lucie
Ti je mi líto,taky máme momentálně těžce nemocného tatínka.Má 60let a celý život ho provázely nemoci.Před třemi lety ho odvezli do nemocnice,byl na tom hodně špatně,dostával z ničeho nic záchvaty,kdy nevěděl co dělá,nevěděl o sobě,byl zmatený,jakoby mu vyplnul mozek,byl zavřený na psychiatrii,na návštěvách nás prosil ať ho vezmeme domů,musel tam chodit po chodbě,jako ostatni tam,nemohl si přes den ani lehnout,museli tam všichni pochodovat po chodbě,tatínek měl k tomu i vážné nemoci,dostal silný zápal plic,lékaři nás připravovali na nejhorší,denně jsme za ním jezdily a divaly se na něj,jak se tam trápí,záchvaty už nemíval,jen ležel v tom studeném pokoji,potom dostal opakující se epilepticke zachvaty,po kterých upadl do kómatu,odvezli do ho do nemocnice,kde ho nemohli produdit dva dny,dle lékaře byl v přímém ohrožení života v kritickém stavu,měli jsme se přijet rozloučit,tatínek se nakonec z toho dostává,byl převezen do jiné nemocnice ze které následně utíká,slabý,vyhublý,opět končí v nemocnici a následně na ldn,kvůli jeho špatného stavu.měl nemocné plice,mozek,slinivku atd..takto to trvalo po nemocnicích rok než si ho mohla mamka vzít domů a pečovat o něj,možností bylo,vzít si ho domů anebo ho dát do ústavu,kvůli možností záchvatu o kterých nevěděl a mohl být nebezpečný sám sobě i svému okolí.Měl poškozený mozek po neokyslicovanych plicích,mamka si ho vzala domů,teď to budou tři roky,kdy se nic závažného s tatinkem nedělo,zachvaty neměl,před měsícem mu zjistili nádor v čelisti,který prorůstá do okoli tváře a přes celou čelist,bohužel,operovat ho nejde,je slaby a jeho ostatní nemocni nedovolují ho operovat,ani chemoterapie,má nemocné plíce,jatra,cukrovku,vysoký tlak atd,nechávají ho již tak,trápit se bolestí bez pomoci,tatínek má v puse osklivou díru přes půl úst,má bolesti,nádor mu krvácí,rozeriha ho to zaziva,možná půjde na ozarky,to ještě nevíme,ty ho ale dostanou ještě do horšího stavu než je,tatínek s bolestí bojuje,je statečný,drží se,neříká nám že ho to tak moc bolí,jen,když se zeptáte,tak řekne,že to moc bolí,má opiaty a léky na bolest,nezabírají,díváme se jak se trápí a jak se nám vytrácí,den ode dne je slabší,přes den polehava,jíst se ještě snaží,je to těžké,..
aperina
Soucítím s vámi a rozumím vašemu příběhu: je jen těžké plně přijmout, že tohle všechno moji tetičku mohlo potkat také. Člověk si tak často a rád nemlouvá, že nebýt toho tak náhlého odchodu, mohli jsme v tom našem zaběhaném rytmu žít ještě dlouho. Já chápu, že tyto myšlenky jsou pošetilé, když čtu váš příběh, jenže ten smutek a vděk za to dobré se mísí do takové zvláštní směsi picitů.
