můj příběh

před 11 lety srazila mého bratra tramvaj. byl v kritickém stavu, ale přežil, bohužel s doživotními následky. mně tehdy bylo 11 let a tak jsem tomu jako dítě nedávala nijakou váhu. vyrůstala jsem s tím, že moje maminka se o něho starala a když jsem byla starší, pomáhala jsem ji, aby mohla aspoň ven. bratr potřebuje 24/7 péči, protože je ve vigilním kóma a na UPV (teď už jen přes dobu spánku) a já se nějak naučila pracovat i fungovat s bratrem. za nějakých pár dnů to bude 2 roky co maminka stonala na rakovinu a ja převzala veškerou zodpovědnost za bratra. maminka mě učila, že na prvním místě je vždy rodina a jelikož svoji rodinu nemám, bratr je jediný co mám. taky mi pomohl překonat smrt maminky, kterou jsem nadevše milovala, aniž by o tom věděl. starám se o bratra protože nechci aby umřel v nemocnici. i kdyby to mělo být za měsíc nebo 10 let. maminka mi umřela doma před mýma očima, aby nebyla sama. nikdo nechce umřít sám a to stejné chci dopřát i bratrovi, i když o tom možná vůbec neví. svoji rodinu miluji nadevše a dám ji všechno i kdyby to stálo cokoli.