Moji rodiče

Můj tatínek onemocněl strašně nečekaně a poměrně mladý. Byla mu diagnostikovaná rakovina jícnu. Podstoupil chemoterapie radioterapii a připravil se na operaci. Vždy jsem se ptala maminky jak to tatínek bere a říkala, že dobře, že TO bere jako by měl běžnou chřipku... Operace se podařila, tatínek byl úžasný, veselý a přesto, že odešel do invalidního důchodu se svého řemesla a i koníčku nevzdal. Přišel podzim a tatínek začal být unavený, přikládaly jsme to klasické podzimní únavě a v té době můj syn onemocněl mononukleózou, tak jsem je od sebe izolovala. Jednoho večera za námi tatínek přišel do pokoje a sbalenou tašku, že ho mám odvést do nemocnice, že mu není dobře. Koukaly jsme s mamkou, ale vzhledem co měl za sebou jsem s ním radši jela. V nemocnici byl pan doktor příjemný jak trn v patě, asi ho obtěžovalo k večeru se zabývat "nastydlým" onkologickým pacientem. Ale tatínka přijali a já jela za mamčou, s tím, že druhý den pojedu do nemocnice zjistit co s tatínkem je. Obě jsme byli v klidu, žádná myšlenka, že by se něco vážného dělo. Druhý den jsem byla v šoku, že tatínek byl na Metabolickém JIPu. Čekal na mě pan primář a začal mi vše vysvětlovat. Vše jako v mlze, rakovina je zpět, otevřený jícen, počínající zápal plic. Prosím? to není možné, když v srpnu byl na pravidelné kontrole a byl čistý. Má otázka byla co se bude dít a jak dlouho. Měli ho operovat a jak dlouho??? Vidíte sama, pár týdnů, měsíců. To byla středa, čekala mě cesta domů za maminkou a nemocným synem, který byl na dědu fixovaný. Nikdy nezapomenu, kdy jsem seděla u mamky a vše jí říkala. Rvalo mi to srdce. Jezdily jsme za tatínkem do nemocnice na střídačku, jednou já, po druhé maminka s bratrem. Tatínek se vždy ptal na vnoučka, nadával mi proč jsem ho nepřivezla. Maminka musela dávat sportku, jak jí diktoval čísla. Stále se zajímal, byl veselý, psal nám SMS, jen hůř mluvil. Přišla sobota 5.11. Ten den se mi vryl černým písmem do srdce Jeli jsme s maminkou hned po obědě za tatínkem a už něco bylo jinak. Najednou infuze krve, že je anemický. Sám tatínek na chvilku odpojený od přístrojů, že se pomaličku prošel a sedl si do křesla. Najednou jsem věděla, která bije. On mi umírá, ulevilo se mu a já se rozklepala jak ratlík. Stála jsem v tom nemocničním pokoji na JIPce a sledovala rodiče, jak mu mamča s láskou i s bolestí v očích držela emitku, když začal kašlat. Viděla můj strach a ještě na mě kývla, že to není krev, ale hleny. Slabá útěcha. Vyšly jsme s maminkou z JIPu a ona se mi sesunula po zdi a pustila emoce ven. Tiše jsem maminku držela a nechala jí ulevit si pláčem. Spojovalo je 28 let společného života a nikdo z nás netušil, že jsme byli s tatínkem naposled. Ani jsem mu ten den nedala našeho hubana na čelo. Doma se mamka pustila do svíčkové, že si jí tatínek přeje dovést, neprotestovala jsem. Bylo něco po půl osmé, když mi začal zvonit telefon a tam pevná linka... Že to je nemocnice by mě nikdy nenapadlo, ale bohužel byla. Tatínek začal masivně krvácet, že dělají vše co můžou a máme se připravit i na nejhorší. Jako by se zastavil čas. Po 20 hodině telefon, upřímná soustrast, dělali jsme vše, ale bohužel. Obrovský šok, obrovská bolest. Tatínku, když píši tyto řádky, je to 15 let co jsi od nás odešel, nečekaně a dost mladý, bylo ti 54 let a měl jsi s maminkou moc plánů... Každý den si na tebe vzpomenu, byl jsi můj rádce, ochránce a hlavně milující rodič. A nedávno... přesně 23.9 jsi si k sobě zavolal svoji milovanou manželku, naší maminku Ne středa, ale čtvrtek. Tentokrát mi maminka řekla, že má asi opět zánět žlučovodu, který se jí po odstranění žlučníku vždy cca po 3 letech vracel. Ok, mamko, pojedeme k lékaři. Maminka mi přišla rychle unavená, bledá, lehce nažloutlá. To mi utvrdilo v počínající zánět, který i lékař potvrdil a s doporučením na Internu jsme vyjely, ještě cestou jsme vtipkovaly jak tam strávíme půl dne než se mamka dostane na lůžkové. A ano, přesně to tak i bylo. Na příjmu nám dala sestřička papíry na krev, RtG plic, břicha, na sono a nejíst nepít, kdyby se to muselo čistit chirurgicky. Mezi kolečky vyšetření mi maminku vzali i na EKG a to už mi jí dali na lůžko, aby ležela, měla kapačku s minerály. Naříkala mi jak jí to bříško bolí, jak jí to stále někdo mačkal, do toho samozřejmě začala mít hlad a čekání na lékaře až přijde z oběda a udělá mamce sono břicha se nám prodloužilo, když přivezli Covid pacienty. Na sonu už jsem si všimla, že na játrech je něco co tam být nemá, ale stále jsem si říkala, že to bude opět silný zánět a zavedou jí dren a za pár dní bude jak rybička. Maminka odpočívala na lůžku, že se jí udělalo i líp po kapačce, což mi dělalo radost. Po všech vyšetření přišla za námi lékařka se slovy, že maminka bude hospitalizovaná, že má zánět žlučovodu, ale i metastázu na játrech. Opět moje Prosím????? Šok, beznaděj, kde je nádor? Chodí pravidelně k lékaři, má cukrovku. Na pátek ji objednala celotělové CT, kde je primární nádor. Odjížděla jsem z nemocnice s myšlenkou k mamince, která mě úplně klidná uklidnila, že i metastáza na játrech se dá operovat, játra dorostou. Psala SMS, kdesi stěžovala, že nemá na pokoji Tv a že se jí ulevilo a já se uklidnila. Ano, maminko, budeme bojovat. V pátek mamince ještě museli odsát 750 ml tekutiny z plic, lékařka jí pochvalovala a odpoledne byla na CT, ale výsledek bude v pondělí. Nekonečná doba vzhledem, že je zákaz návštěv. S maminkou jsme si volaly, ale byla unavená, tak hovory byli jen pár minutek a i za ty jsem byla ráda. Od neděle už moc nekomunikovala což mě opět rozhodilo. Ale blíží se pondělí a budu vědět více. Hned co to šlo jsem volala do nemocnice a co jsem dostala za informace po telefonu mě už srazilo na kolena. Je nám líto, ale vaše maminka má rozsáhlý karcinom plíce a játra už jsou z 80% nefunkční, metastázy jsou i v uzlinách a nepřeje si biopsii, o všem ví . Panebože, co mám dělat?? Má bolesti? Je tam sama, já tu doma bez ní. Chvilku se mnou mluvila po telefonu, ale moc mi nevnímala, měla náplast proti bolesti, která jí tlumila. Má milovaná maminka umírá a já si přeji, aby zavřela své krásné oči a odešla bezbolestně. Zakázala jsem resistutaci i pitvu. Nechci jí trápit. V úterý dopoledne telefon z nemocnice...se strachem ho zvedám a paní doktorka mě uklidnila a potěšila, že pokud mohu, můžu za mamčou. Okamžitě jsem jela, ovládnutá strachem jak vypadá, ale i obrovskou příležitosti být si s ní. Byli jsme spolu asi 40 minut, sama mi řekla, že je to špatné, ale zamluvila jsem to, hladila jí, povídala o dětech, líbala jí, učesala jsem jí, na chvilku si za mojí pomoci i sedla...úžasná chvíle i přesto, že jsme obě věděly, že umírá, byli jsme jen my dvě. Cítila jsem jak už je vlažná, ale pořád byla krásná, žádné známky té nemoci, jen velké bříško, což mi lékařka vysvětlila jak selhávají játra, jsou zvětšená a bříško se plní tekutinou. Odešla jsem z nemocnice klidná, s tím, že ve středu přijedu a zařídím převoz do hospicu, zánět byl vyléčen ATB a nechtěla jsem LDN. Domů jsem si mamku vzít nemohla, mám malou dceru, která je na babičku dost fixovaná a nechtěla jsem, aby viděla jak babička odchází s naříkáním bolestí vším co k tomu patří, tak jsme se s bratry rozhodly právě pro hospic. Tam za ní budeme moct a bude o ní dobře postaráno, syna přítelkyně tam pracuje. Středa, černým písmem se mi opět zapisuje do mého srdce Ráno mi volá lékařka, že mám přijet a dohodnout s maminkou její přání, převoz do hospicu. Je něco málo po 8 hodině. Čekám na oddělení, lékařka mě za maminkou protáhla ještě před vizitou. Hned mě poznala, krásně se na mě usmívala, jiskra v očích. Maminko, počkej, zařídím a přijedu si pro tebe. Kývala hlavou, že počká... Sakra, že se jí ulevilo před smrtí, mi nějak nedošlo. Nepočkala. V 11:30 telefon z nemocnice, je mi to líto, vaše maminka v 11 hodin zemřela, upřímnou soustrast. Maminko, zavřela jsi své krásné oči bezbolestně, jsi už s tatínkem. Ale byla jsi mladá, 67 let a nás, své děti a vnoučata jsi tu nechala samotné v obrovské bolesti, v obrovském šoku. Má Sofinka tě každý den hledá, pláče, že tě chce zpět a já??? A já jí každý den říkám, že jsi v nebíčku a dáváš na nás pozor. Mojí drazí rodiče, můj milovaný tatínku, má milovaná maminko... NIKDY VÁS NEPŘESTANU MILOVAT, každý den bez vás je těžký Vaše Sabina
Vyjádřit účast
79 lidí vyjádřilo účast (včetně vás).