Martina
  (kontaktovat autora příběhu)
21. ledna 2025
Truchlení

Metastáze na mozku

Můj příběh je asi stejný ják Váš . V listopadu jsem přišla z práce šla jsem vařit. Najednou ke mě přišla moje mamka která bydlí u nás s křivou pusou a házela mi hlavu do strany. Ihned jsem zavolala záchranku v domnění že začíná mrtvička. Záchranka přijela cc 30 min jsme čekaly. Docela dlouho. Odvezli jí a večer mi mamka volala že mrtvička to nebyla že má nějaký ložiska na mozku. Neváhala jsem a zavolala na neurochirurgii a mluvila jsem s doktorkou která mi zdělila že má metasáze na mozku. Vůbec jsem v tu chvíli nevěděla co na to říct. Pak začalo kolo vyšetření a nic nezjistili. Pak nám jí pustily domu se žádankama na biopsii plic na Bulovku a Pet Ct také na Bulovku. Zjistili že jí to jde z plic. 3.12. Nastupovali na Pleš na ozařování. Během doby co byla doma se stav zhoršil nebyla schopna dojít ani na záchod prostě nic. Na Pleši jí dali 10 ozařování na mozek. 22.12. Jí převezli do sanatoria na rekonvalescenci. Strašně moc by chtěla domu a nám to rve srdce protože není schopna se o sebe postarat a my pracujeme. Dnes jsem se dozvěděla že už je na paliativní léčbě že už se nemůže nic dělat. Že jí prodlouží život ale neví na jak dlouho. Nemůžu se s tím smířit že už tady s námi nebude. Že si nebudu moc si s ní dát kávu a popovídat si. Nevím jak tohle zvládnu. Teď už jsem si musela koupit prášky na uklidnění. Je to strašně těžký a nějak to nezvládám. Nevím kdy přijde ten konec ale než to přijde tak si jí vezmu domu aby byla tam kde chce být. Ale bude to hodně těžký strašně těžký. Nejsem na to připravena a nikdy nebudu. Je mi hrozně u srdíčka 😪😪

12 people expressed participation.
Henrieta
30. ledna 2025
Martinka, prijmite úprimnú sústrasť nad stratou maminky. Viem ako sa cítite, že je vám ťažko a smutno, sama som to pred 11 rokmi zažila. Mamka mi tiež zomrela na rakovinu, bola v nemocnici, tiež chcela domov, ale nemohla, rozpadávali sa jej kosti, mala aj vývod, ležala v nemocnici, ja som za ňou bola 3x a raz boli so mnou aj moje dcéry, ktoré mali vtedy 11 a 7 rokov. Mamka už nestihla brať ani chemoterapie, choroba postupovala rýchlo. Keď zomrela, tak som ani nechcela prijať ten fakt, že tu už nie je a nikdy nebude. Celý rok som sa vždy ráno budila s myšlienkou, že mamka zomrela, taktiež som brala lieky na upokojenie, lebo som nemohla spávať. Upokojila som sa až po pár rokoch od jej smrti. Dávam každý rok za ňu omšu v kostole. Je tomu už 11 rokov, čo mamku nemám. Prajem vám, aby ste to všetko zvládli, jediná útecha je to, že po rokoch sa bolesť otupí. Teraz je to pre vás najhoršie, ale bude to aj lepšie, lenže to trvá. Objímam vás a veľmi držím palce, aby ste všetko ustáli. Držte sa. Henrieta
Martina
29. ledna 2025
Zdravím.Tak musím bohužel napsat že maminku už si vzít domu nemohu. Zemřela mi a já mám srdce na tisíc kousků. Tak chtěla domu a já si vyčítám že jsem to hned neudělala.. Bude hodně těžké toto překonat a jít dál 😪😪