Mého nejdražšího mi zanedbali v nemocnici a už se mi nevrátil domů. Stále mi moc chybí, žili jsme jeden pro druhého .

V únoru mi umřel můj nejdražší životní partner. V nemocnici chytil zápal plic. Původně tam přišel kvůli otokům na trupu a končetinách. Zjistili rozházené minerály. Odvodňovací léky sice upravili, ale že tam začal kašlat a byl zahleněný, nikdo neřešil. Pustili ho domů s tím, že "pacient byl poučen a všemu porozuměl". Nikdo s ním nemluvil, donesli mu papíry a pryč. Doma jsem po pročtení propouštěcí zprávy zjistila zvýšené hodnoty zánětlivých parametrů v krvi a ihned kontaktovala obvodní doktorku, která bezodkladně nasadila ATB a Erdomed. Měli jsme se další týden ukázat a přijít na odběry, jenomže mému milému se v sobotu ráno ke kašli a zahlenění přidala bolest při výdechu. Volali jsme rychlou, na kyslíku mi ho opět! vezli na stejné místo, i když jsem je prosila, že tam už ne. Když jsem za mým drahým mužem přišla, tak mu dávali infuzi -obyčejný fýzák - prý dehydratace. Jenomže můj muž měl právě z minula doporučené množství tekutin na max. 2 litry, které v pohodě vypil a oni mu ještě 2 litry cpali! Kyslík prý nepotřebuje, tablety si spolkne... O cokoli jsme je prosili, nedbali - jsem bývalý zdravotník s praxí 14 let - ale tohle jsem nikdy žádnému nemocnému člověku neudělala! Ta arogance, neochota, proboha, kam jsme se to dostali?? Učili nás úctě a pochopení k nemocnému člověku, ale co jsem viděla zde - darmo psát, nedovoláte se ničeho, spravedlnost je jen v pohádkách. Prosili jsme je, aby mému muži dopřáli inhalaci, denně jsem mu mazala záda a hrudník balzámem s bylinkami, dávala sirup, nosila bylinkové čaje. ATB do žíly - pro ně asi zbytečnost, jenomže mému milému by to dost ulevilo od nekonečného kašlání. Byl to všemi smysly naprosto orientovaný, chodící, obrovský, téměř dvoumetrový chlap, který se po necelém týdnu udusil. Ani na odsání hlenů se nezmohli, ten musel hrozně zkusit. Po dvě noci si stěžoval na úporný kašel a velké množství hlenů, které statečně vykašlával. Jsem naprosto na dně, můj drahý mi neskutečně chybí, žili jsme jeden pro druhého 15 let. Jediná nevratná věc v našem životě byla to, že byl dříve rozený, dělalo to 43 let. Když jsme se před lety sblížili, byl právě dost čerstvě vdovcem a jen tak jsme si spolu povídali. Já sama vychovávala osmiletou dceru. A opravdu přeskočila jiskra a pořádná! A za celou dobu nevyhasla. Byl to veselý, obětavý, citlivý, silný a nesmírně laskavý muž, kteří se již dnes nerodí. Měl prostě vše, co má dokonalý chlap, bylo nám spolu tak hezky! Chybí, hrozně moc. Neslyším jeho hlas, jeho dech, jeho tlukot srdce, jeho láskyplné miluji tě...necítím jeho objetí, stisk ruky... Proč, proč takhle?? Věděli jsme oba, že jednou odejde, jako každý, i pohřeb si naplánoval, co by chtěl zahrát, kdyby. A obléct do šoférské uniformy chtěl. Kolikrát jsem mu na to řekla,, Ty se někam chystáš?" A nechtěla to poslouchat ... Alespoň jsem mu ještě mohla splnit to, co mi říkal a naposled ho v rakvi obejmout a políbit. Je to hrůza, je prázdno, všude. Žili jsme obyčejný jednoduchý, společný spokojený život, kolik bolestí jsme spolu zvládli, když mu měnili chlopeň, když jsem mu hojila a převazovala bércáky, když jsem onemocněla roztroušenou sklerózou a přestala chodit .Díky němu jsem se rozchodila, nesmírně láskyplně mi pomáhal. Bylo mi s ním krásně, kolikrát se nám stalo, že jsme nemuseli mluvit a věděli přání toho druhého. To se už opakovat nebude, ne každý je nahraditelný! Byl to nejkrásnější, co mě v životě potkalo, byl mi ohromnou oporou, tak výjimečný člověk. Každý ho měl rád a bývalí kolegové z autobusového prostředí na něj také s láskou vzpomínají, jak byl čestný, přímý, spravedlivý a chytrý. To není jen prázdno, ta bezmoc je nejhorší a nevratná a stále si vyčítám, že jsem nějak nezakročila a nepomohla mu... Nemám už nic, co by mi pomohlo tu bolest překonat, s ním mě bavil svět a život...