Jana
  (kontaktovat autora příběhu)
11. srpna 2018
Truchlení

Manžel si vzal život....deprese byla silnější

Můj manžel byl skvělý chlap, ale neuměl se vyrovnávat s nespravedlností. Manželova maminka i sestra bojují s depresemi též, ale jako ženy a matky to zvládají...jejich děti je popohání k životu. Bohužel můj manžel si všechny křivdy světa ukládal do "kapsičky", nerelaxoval, nesportoval a nedokázal dostat stres s těla, práce byl jeho život.
Měl dva stavy depresí. Jeden kdy jen ležel a klepal se, brečel. Uklidňovala jsem ho jak malého chlapce. A pak měl druhý stav, ten horší, agresivní až děsivý, ten ho popadal v noci. Byl zlý, sprostě mluvil na sebe do zrcadla, nadával mi, řval na děti, vztáhl i na mě ruku, a pak jako kdyby se probral a plakal. Nemohla jsem v noci spát. Věděla jsem, že je vzhůru, chodil v noci po domě. Jednou jsem si vedle něho lehla a ucítila jsem jak je horký, moc jsem se ho bála, jako kdyby mi chtěl ublížit a přitom mě miloval. Našla jsem ho jak čichá k mému oblečení, dělal zvláštní věci....věci, které mě a děti děsily. Našla jsem mu psychiatra, ale odmítl tam jít. Nakonec jeho kolegové z práce ho odvezli na psychiatrii. Volal mi, že ho musím z psychiatrie odvézt na reverz, ale já nemohla. Jako kdybych měla svázané ruce. Bála jsem se ho. Celé roky jsem mu dávala cit, lásku, utěšovala, ale z jeho strany tyto city nepřicházely. Vše bylo důležitější než naše rodina....důležitá byla práce, kamarádi, všem rád pomáhal.
Když jsem mu volala do nemocnice, jeho hlas byl v pořádku a shodli jsme se na všem. Přijela jsem za ním do nemocnice a byl naprosto jiný, v depresi, ve výčitkách, že mu nechci pomoci. Vždy jsem mu odpověděla, že chráním děti, a taky jsem už nechtěla zažít ty děsivé noci, kdy stál se zbraní u hlavy, kdy se oběsil v domě a lano se s ním utrhlo, už jsem to nechtěla zažívat. Rozhodla jsem se toto ukončit a opustit manžela, který považoval léčbu za něco proti sobě, proti kariéře a vůbec nevnímal, že máme děti. Moc jsem ho milovala, ale jeho druhá tvář budila ve mě obavy. Slíbila jsem mu, že se vždy o něho postarám, ale musí se léčit. Manžel z psychiatrie byl propuštěn a dva dny na to se mu jeho pátý pokus jak odejít z tohoto světa podařil. Nechal mě tady se syny. Jeho dopis na rozloučenou byl jeho druhý velmi sobecký pohled. I přes všechno mi moc chybí. Děti nepláčou, jako by se jim ulevilo a já jsem zmatená. Přála bych si, aby žil. Přála bych si s ním mluvit, pohladit ho a zase ho uklidňovat, že vše bude dobré. Po jeho smrti jsem měla pocit, že se zlobí na sebe, že se mu to podařilo. Jeho poslední slova ke mě byla: "Moc jsem Ti ublížil a Ty nevíš ani jak, a přesto přijdeš a pohladíš mě". Nevím jak dlouho bude trvat než ta bolest přebolí. Děti jsou mojí oporou, ale i bolestí. Dívám se na syny a v obavách si přeji, aby ani jeden nezdědil po svém tátovi tyto deprese. Přinutit člověka s depresí, aby došel k lékaři je velmi těžké a to především, pokud jeho chování je jako kdyby tu stály dvě osoby v jednom těle a vždy přes den hodná a v noci děsivá.
I přes vše mi chybí.

116 lidé vyjádřili účast.
Pavel
21. srpna 2018
Zachovala jste velmi statečně a odpovědně, když jste manžela ulidňovala a snažila se být na něj "hodná". Byl velmi nemocný člověk, to, že se nemoc vyskytla i v rodině - předpoklady se dědí. Potom stačí, v pozdějším věku, nashromážděné emoce, křivdy celého světa, nespravedlnosti a pohár přeteče. Někteří lidé také mohou mít vrozené povahové rysy, které nejsou nikdy lékařsky odhaleny, a měly by být, a ti lidé by měli vědět, co se s nimi děje a proč. To, že měl práci a kamarády, mu asi ulehčovalo těžkou nemoc. Možná se velmi trápil tím, že přes nemoc nebyl schopen opětovat city, možná doma mu to pořád připomínalo, jak není schopen svoje stavy ovládat a jak vás tím trápí a to vyvolávalo spirálu hrůz, strachů, výčitek, psychotických stavů... Život je krutý a někdy je skoro lepší, když strašná nemoc, která nemůže skončit přirozeným zánikem, zanikne dobrovolným rozhodnutím. Je to opravdu to samé. Vy jste se celou dobu chovala naprosto skvěle, víc už jste udělat nemohla, vy si zasloužíte velký obdiv. A i vaše děti, jak píšete, asi ten stav chápaly, jakoby se jednalo o neodvratnou rakovinu a konec přijaly velmi rozumně. Psychická nemoc je rakovina mysli. Věřte, že chápu jak vás, tak vašeho manžela. Snad člověk musí převzít pocit, že život je mnohdy velmi krutý a teď je vše když ne vyřešeno, tak jiné.
jana
18. srpna 2018
Co dodat? Chudak vase deti, ktere musely denne dlouhe roky snaset psychoteror jednoho sobeckeho magora, pred kterym je ani vlastni matka nedokazala ochranit... To je podle mne ten skutecny horor a ze vseho nejvic ty nasledky ktere si vase deti ponesou cely zivot!!
S pozdravem jana

In reply to by Anonym (neověřeno)

Pavel
21. srpna 2018
Vážená, ten muž nebyl sobecký magor, ale evidentně duševně velmi nemocný člověk, který silně prožíval hrůzy tohoto světa, které se jiní lidé snaží vytěsnit ze zřetele, nereagovat na ně, vždyť nás se to netýká, my jsme přece sluníčkoví a ostatní jsou magoři. Pán patrně trpěl silnými depresemi, psychotickými stavy, schizofrenií. Na tom není nic sobeckého. Co je sobeckého na tom, když člověk dostane rakovinu a jeho okolí to musí snášet a řešit? V podstatě to vyřešil velmi hrdinsky, vůbec ne sobecky, protože si nedokázal pomoci, tak jako ostatní mu pomoci nemohli. Snad si uvědomoval, že už nechce své okolí zatěžovat svým magorstvím, jak nazýváte vy. Pokud tyto lidi nezačneme chápat jako těžce nemocné, možná více, než s rakovinou, tak nikdy nebudeme "lepší" než oni.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Truchlici
18. prosince 2018
Pani, nebo slecno Jano. Jeste nikdy jsem na nic neodepisovala. Ale Vase reakce na clanek pani, ktera je zoufala, ale presto i tak statecna, ze dokazala popsat svoje pocity, je naprosto hnusny! Sama pani hned v uvodu pise, ze jeji manzel byl hodny clovek. Prozila si s nim nepeknou dobu, kdy ho ovladala jeho psychicka nemoc, ale presto ho milovala. Vy vubec nevite, co tato nemoc dokaze s clovekem udelat! Preji Vam, at se s touto nemoci nikdy nesetkate, neb nikdy nevite. Ja bych si moc prala, aby takto hnusne smyslejicich lidi jako jste Vy, bylo co nejmene.
Pavla
Monika
12. srpna 2018
Jste silna zena!