Maminka

Dobrý den, jsem také jedna z těch, která přišla o maminku. Byla sice už velmi stará, ale čilá, nemoc se projevila až v lednu 2020. Bohužel, v noci při cestě na toaletu maminka spadla. Od té doby demence a pro mne začal strašný rok. V září 2020 mi zemřel bratr, který byl od roku 2018 vážně nemocen. Diagnóza - asi rakovina plic, ale ani po náročných vyšetřeních se lékaři nedovedli vyjádřit jasně. Doporučena byla operace, ale lékař bratrovi řekl, že operaci nemusí přežít. Jedině operace však mohla ukázat, zda se jedná o rakovinu nebo nezhoubný útvar. Ani opakovaná bronchoskopie nepodala jednoznačný výsledek. Bratr podepsal negativní reverz a operaci nepodstoupil. Psala jsem i do protonového centra v Praze, odbyli mne tím, že nejdřív operace, pak protonová léčba. Bezmoc obrovská. Řekla jsem si, že budeme bojovat a objednala bratrovi lázně. Od září 2018 do konce roku 2019 bratr s menšími přestávkami trávil čas v lázních nebo v lázeňských městečkách, kde se mu velice líbilo, našel si i nového přítele. Začaly však potíže s chůzí, slabost, motání hlavy. Bratr bydlel v bytě asi 30 km od našeho rodného domu. Jezdila jsem za ním jednou, někdy dvakrát týdně. Pořád jsem se nechtěla vzdát naděje a doufala, že bude lépe. Proč píšu o bratrovi? Všechno souvisí se vším. Bratr odmítal jezdit k nám domů, bylo to celé velice komplikované. Měl výhrady vůči mamince, nedovedl ji odpustit nějaké staré křivdy. Postupně jak přicházely nemoci a stárnutí, byl hodně zatvrzelý a nic se s tím nedalo dělat. Spolu jsme měli velice pěkný vztah, byl to můj zlatý bratr se spoustou chyb, které jsem mu pořád ráda promíjela, dobře jsme spolu vycházeli. On hodně kouřil a rád si také vypil, což nakonec vedlo k jeho konci. Jinak byl velmi chytrý a inteligentní, ale svých nešvarů se nevzdal až do konce. Přišel tedy rok 2020, jak uvádím výše, v polovině ledna maminka při cestě na toaletu spadla, jela jsem s ní na rentgen, zlomené nic. Byl to však spouštěč demence a začalo mé osobní peklo. Maminka se mnou bydlela v domku, tak jsem se o ni starala. Vlastně jsem se starala už dlouhodobě, ale to byla procházka růžovým sadem. Jen vaření, chystání jídla, úklid, léky, doktoři atd. Maminka svůj čas trávila na zahradě, pořád něco hrabala a kutila, do konce roku 2020 žádné projevy demence. Jak jsem byla tenkrát šťastná a nevěděla o tom! Od osudného pádu již potřebovala chodítko a toaletní židli. V té době jsem ještě chodila do práce. Denně jsem si telefonovala s bratrem, neměla jsem čas za ním jezdit, tak jsem mu zajistila nákupy a obědy. Bohužel byl na mně natolik fixovaný, že ty tři měsíce, kdy jsme byli pouze v každodenním telefonickém kontaktu, se na jeho zdraví podepsaly hrůzně. Začal koronavirus a nouzový stav, což situaci značně zkomplikovalo. Do toho práce, stav maminky se začal horšit, měla již halucinace a přestávala mě poznávat. Byla jsem vyčerpaná, ale to strašné mělo teprve přijít. V dubnu jsem konečně jela za bratrem a z jeho stavu jsem dostala šok. Nic mi po telefonu neřekl, nevěděla jsem, že je to tak vážné. Seděl na gauči, strašně oteklé nohy, zavodněné břicho. Následoval odvoz do nemocnice, arogantní a bezcitné chování lékařů, nevěděla jsem co mám dělat. Bratr mě stále prosil, abych ho z nemocnice odvezla domů, že mu nabídli hospic...strašné! Musel podstoupit pár kapáků, vypouštění vody z břicha, diagnóza cirhóza. Chtěl však být ve svém bytě, který jsem mu musela nejdříve přizpůsobit, aby tam takto nemocný mohl fungovat. Zajistila jsem stravu, asistenční službu 2x týdně, jinak jsem jezdila já a bývalá švagrová. Do toho práce a péče o mámu, na kterou jsem byla sama. Dcera občas pohlídala, ale jinak bylo všechno na mně.. Bratra tedy pustili z nemocnice na reverz a byl konečně doma. Za týden jel sanitou na kontrolu a bezcitný lékař mu vzal veškerou naději. Řekl mu: "Vy debile, vždyť umíráte." Nevím co tomu předcházelo, ale tento lékař( Mudr. Martin Hanousek), uspíšil bratrův konec. Přestal dodržovat dietu, užívat pravidelně léky, neabstinoval, což jsem nevěděla. Asistenční služba s ním jezdila na procházky (bratr už byl na vozíčku), kupoval se i alkohol, ale já to chápu. Bratr věděl, že mu zbývá málo času. V srpnu jsme spolu podnikli ještě jeden poslední výlet na Pustevny, kde si to bratr (ač na vozíčku) užil a já plánovala další výlet 16. září. Zajistila jsem mamince službu, ale bratr v ten den volal, že nikam nejede, že celou noc nespal. Měla jsem za ním okamžitě jet, ale nebylo to poprvé, kdy něco odmítnul a já byla vyčerpaná, naštvaná, tak jsem se rozhodla zůstat u mámy doma. Večer jsem mu ještě volala, z rozhovoru si pamatuji akorát, že říkal, že už chce umřít. Neříkal to poprvé, tak jsem tomu nepřikládala takovou váhu, pozdě teď litovat! Věděla jsem, že druhý den přijde asistenční služba. Kdyby něco, dají mi vědět. To jsem si naivně myslela. Druhý den volám večer jako vždy, ale bratr mi to nevzal ani po pátém volání. Následující den ráno telefonuji asistenční službě a s hrůzou si vyslechnu, že bratr komunikoval, ale neuměl se dostat ke dveřím, aby je otevřel, pak přestal komunikovat. Přijeli hasiči, odvrtali zámek, bratr seděl na gauči, asistence proběhla. Proč mě okamžitě neinformovali o zhoršení zdravotního stavu a zásahu, který byl v bytě proveden? Mohla jsem u něj být! Asistentka mu neposkytla ani pomoc, nezavolala lékaře, což nechápu. Znovu hasiči a násilné otevření dveří, bratr byl v bytě nalezen mrtev, policie, koroner....strašné!!!! Výčitky svědomí mě budou pronásledovat do smrti a také zlost za zanedbání péče ze strany asistentky, která bratra viděla naposledy živého. Co jsem měla udělat a neudělala, kdybych tam jela, kdybych to věděla atd. Pozdě!!! Přišla jsem o milovaného bratra, který umíral osamocen, děsivých představ se už nezbavím. Do toho maminka,. které se demence stále zhoršovala. Nevěděla už kdo je, kdo jsem já, kde je, že měla syna atd. Pořád chtěla jít domů, nechtěla brát léky, schovávala klíče...bylo těžké prožívat šílený zármutek a starat se o maminku. Někdy jsem se neudržela a něco ji ze zoufalství řekla. Naštěstí to příliš nevnímala. Nastal rok 2021 a z mámy se pomalu stával ležák. Už jsem ji musela zvedat, dávat do křesla, být u ní. Skončila jsem v práci a byla s ní 24 hodin denně. Koncem března jsem ráno zjistila, že maminka má pravou ruku strašně oteklou a nalitou krví. Odvezla jsem ji na rentgen, nic zlomeného nebylo. Lékaři nevěděli co to může být. Nikdo neporadil, jen mast a masírovat. . Za maminkou docházely sestřičky z péče, dělaly odběry. Obvodní lékařka, přes mé protesty, nechala maminku odvézt do nemocnice na transfůzi krve. Volala jsem tam a prosila, aby mi maminku po nezbytném zákroku okamžitě přivezli domů Zakázala jsem veškerá vyšetření, aby ji už netrápili. Byla tam dva dny, volala jsem do nemocnice nejméně 5x a pokaždé hovořila s jiným lékařem. Bylo mi řečeno, že maminka je ve vážném stavu a může mi doma umřít. Přesto jsem trvala na svém, neboť v té době maminka již nekomunikovala, neotvírala ústa, nejedla sama. Nemohla jsem ji tam nechat osamocenou. Na mé naléhaní mi ji přivezli domů a byla v hrozivém stavu. Samé proleženiny, otoky končetin a absolutní nehybnost. Maminka neuměla hýbat ani rukama, nehybné nohy a na hrudníku přilepena opiová náplast, kterou jsem ihned sundala. Viděla jsem tu nemocniční péči o starého člověka, ten absolutní nezájem, hluboké proleženiny! Do nemocnice ji vezli s jednou proleženinou, která byla řádně léčena. Po návratu měla 5 proleženin. Měla jsem půjčenou polohovací postel s antidekubitní matrací. Musela jsem maminku každé dvě hodiny polohovat, což bylo pro ni bolestivé a já to těžce nesla. Proleženiny vypadaly hrozně, koupila jsem v lékárně Actimaris vodu a gel, ale nic nepomáhalo. Stravu jsem dávala kašovitou a plnou vitamínů, ale mamince se už špatně polykalo. Dávala jsem ji to stříkačkou a pořád ji pobízela, aby jedla. Přitom jsem viděla, že odchází, ale zoufale jsem si to nechtěla připustit. Nevadilo mi mytí, přebalování, udělala bych všechno na světě, ale stav se nelepšil. Přišel osudný den. Ráno sestra z péče ošetřila proleženiny, pak jsem dala mamince výživný tvarohový kokteil a čaj. Ještě polykala, ale špatně. Pak jsem ji otočila a nechala odpočívat. Na oběd jsem uvařila krémovou květákovou polévku, kterou jsem ji chtěla dát. Všimla jsem si, že má teplotu, tak jsem ji nejdříve dala Paralen. Teplota se snížila a já chtěla maminku nakrmit. Zvedla jsem ji do sedu a dala do úst trochu polévky. Už nemohla vůbec polykat a všechno šlo ven i s trochou krve. Začala rychle a chrčivě dýchat. Myslela jsem, že to přejde, měla podobný stav už jednou. Nechala jsem ji v klidu ležet na boku, maminka už mě asi nevnímala. Po nějaké době jsem zkoušela dát trochu čaje, ale opět šlo všechno ven. Byla jsem na tu hrůzu strašně sama a nevěděla co dělat. Volala jsem do hospice, kde mi řekli, že se starají jen o pacienty v terminálním stadiu rakoviny, záchranku jsem nevolala, nechtěla jsem ji už trápit a nechat převážet zpět do nemocnice, kde by stejmě zemřela. Obvodní lékařka již neordinovala, tak jsem jen u maminky seděla a hladila ji. Pořád jsem říkala, že ji mám moc ráda. Pro jistotu jsem ji nalepila morfinovou náplast. Maminka dýchala zrychleně, ale asi už o sobě nevěděla. Byla přibližně jedna hodina v noci, sedla jsem si na gauč vedle maminky a na chvilku zavřela oči. Usnula jsem a probudilo mě hrozivé ticho. Maminka už nedýchala. Zemřela v červnu dva měsíce po návratu z nemocnice. Stále si vyčítám, že jsem usnula v takovou dobu. Nejde ani popsat zoufalství, které jsem prožívala při péči o maminku, nemohla jsem ji ani chytit za ruku, hned ji praskala kůže, z nohy ji vytékala voda....hrozné! Bratr je rok a půl mrtev, maminka půl roku. Bolest strašná a nezvládnutelná, stále na oba myslím, stále si říkám kdyby... Tak strašně mi oba chybí. Mám dceru a manžela. Pomohli mi jen to nejnutnější na mé požádaní. Zvednutí, chvilkové pohlídaní a hned pryč. Ve smrti jsem byla s maminkou sama. Bydlely jsme celý život v jednom domě, všude ji vidím. Proč musí člověk tak nelidsky trpět? Umírající při umírání a pozůstalý po zbytek života. Ten smutek se nedá zvládat. Snažím se fungovat, plním úkoly jako robot, Vánoce jsem připravila a přežila, nic mě však už nebaví.. Mám šutr na srdci a neumím se z ničeho radovat. Stále mám ty hrůzy před očima a připadá mi, že se to stalo včera. Čas nic neléčí. Nevím co dál dělat. Bůh prý naloží člověku kolik unese, ale v mém případě je to příliš. Říkám si, že vždy může být ještě hůř, snažím se fungovat, ale moc mi to nejde. Bohužel. Všem přeji hodně síly. Smrt blízkých je nejtěžší zkouška, kterou každý musí jednou projít. Budou nám chybět navždy! Jana

Dobry den, take nam se sestrou odesla maminka na podzim 2021 v po 9 mesicu trvajicim boji s rakovinou. Byla tak mlada, tak krasna, plna sily a zivota. Chybi nam kazdou sekundu kazdicky den, dala bych vsechno, abych ji mohla videt, abych slysela jeji hlas, zahledla jeji usmev, ktery by me aspon trochu uklidnil, chybi nam v kazde situaci, kterou zazivame, vnoucatum chybi. Take nevidim svetlo na konci tunelu, asi je jeste brzo, ale neverim, ze to nekdy bude mene bolet, maminka je jenom jedna. Preji vam vsem pevne zdravi a vezte, ze v te bolesti a zarmutku nejste sami.

Sabinka, prajem úprimnú sústrasť. Je mi veľmi ľúto, nemáte už mamu. Ja ju už nemám 8 rokov, ako naschvál zomrela pred 8 rokmi na rakovinu a tesne pred Vianocami. Tiež ma niekedy už nič nebaví, najradšej by som odišla za ňou, chodievam jej zapaľovať sviečky na hrob a občas ju prosím nech si ma vezme k sebe. Dala by som neviem čo za to, keby som aspoň chvíľu mohla byť s ňou. Som vždy rada keď mi príde do sna. Zmierovať sa so smrťou matky je to najťažšie. Držím vám palce aby ste to zvládli. Henrieta

Nebudu lhát, že to přejde. Maminka zemřela 11.2.2018. Ani po 4 letech bolest nepřešla. Chybí mi den ode dne ještě víc. Ztráta milovaného člověka není něco co "přejde". Vždycky mi bude chybět a vždycky se mi oči zalijí slzami, když se podívám na její fotografii na stole, nebo uvidím její milovanou květinovou zahrádku před domem.

Pani Sabino je mi lito co prozivate,verte ze vim...manzel mi zemrel 10.5. od toho dne pouze prezivam,bolest a smutek je nekoncici,placu cele dny od rana do noci a ano je to den ode dne horsi...ja jsem nezvladla ani ten stromecek,psychicky bych se zhroutila,bojuju dnes a denne s vlastnim ja ,stoji me hodne sil zvladat cokoliv , a ano mate pravdu poslouchat v praci jak se vsichni tesi na vanoce je tolik smutne a pro nas tak strasne bolestne. Preji vam ze srdce aby jste mela tolik sily a tento rokcbyl pro vas stastnejsi....

Ahoj, moja maminka odišla skoro a necakane pred rokom a mesiacom...stále tomu neverím...medzi nami bolo veľmi silné puto, bola som jej miláčik a ona moj...naraz som o ňu prisla a môj život sa zmenil, denne chodím na cintorín, každý deň mam v hlave milión myšlienok s ňou...plačem...strasne mu chýba, dala by som za ňu všetko...aj seba...tak ako som Vianoce milovala tak ich teraz nenávidím... boli to sa pozerať ako sa všetci tešili, kupovali darčeky a ja?? Nikdy sa s tým nezmierim, ta bolesť je priveľká ...drzi ma nad vodou jedine to, že verím že "druhý svet" existuje ....mám aj niekoľko príhod kde si myslím že prisla za mnou. Prajem veľmi veľa síl a času...mne to všetko príde ako včera...potrebujem ešte veľa vela veľa času, učím sa žiť bez nej ale je to veľmi ťažké...