Maminka

Dobry den Dnes jsou to presne 3 mesice co mi maminka odesla. Nerada pouzivam slovo zemrela. Skoro 3 roky bojovala s rakovinou vajecniku. Byla neskutecne optimisticka a silna. Verila ze to proste zvladne. Prvni kroky lecby vedli k chemo, nasledovala operace a dalsi chemo. Po celou dobu mamka vsechno snasela tak klidne, az sme z toho byli prekvapeni. Naopak ja a tatka sme byli vzdy nervozni pred nejakym vysetrenim a mamka nas vzdycky utesovala. Uplny paradox. Vzdycky rikala pamatuj si, ze je mi jedno co rikaji lekari, ja se uzdravim. A skutecne. Dva nasledujici mesice po chemo byla mamka "zdrava". Kontrolni ct nicmene ukazalo dalsi nadorky. To mamku i nas vzalo. Nicmene mamka se oklepala a bojovala dal. Rok na to prisli problemy se strevy. A ortel lekarky byl jasny. Neni to dobre. Mamka podstoupila dalsi operaci ale i ta pomohla jenom na chvili. Posledni 3 mesice byla doma. Starali sme se o ni s tatkou. V zivote by me nenapadlo, ze budu natolik silna a nebudeme mi citit problem mamku umyt, prebalit...ten konec byl smutny. Nador ve streve protrhl brisni stenu a obsah strev vytekal ven. Mamla nosila na brisku takovy pytlik, ktery obsah zachycoval. Pochopitelne se zmenila. Uz to nebyla ta vesela mamka, ale uplakama hromadka. V tu chvili sem mela pocit, ze se nase role obratili. Ja byla ta kdo utesoval. Ten den, kdy odesla, se bala ze uz se to blizi. Rikala ze ma strach te uz to prijde. Stihla mi povykladat jak mam o sebe pecovat, co chce aby ji hrali na pohrbe a co ji mame oblect. S klidem jsme si o tom vsem hezky povidali Ten den vecer nabrala takovou magickou silu. Najednou rikala ze se zase uzdravi, te to citi. Nicmene ja uz sem mela takove zvlastni tuseni. Rekla jsem ji to a zase se role obratili. Rikala mi at sou me pocity jakekolov at si nic nevycitam. Asi hodinu na to spadla z postele. A od te chvile uz nas nevnimala. 4.38 odesla. Byli sme u toho s tatkou a drzeli ji za ruku. Mam pocit ze vse probehlo spravne. Ale porad se mi vraci to jak byla mala, slaba, jak mela halucinace. Je mi ji strasne lito. Prejde to nekdy? Budu nekdy normalne zit? Mate nekdo podobne pocity a vraci se vam ty posledni okamziky? Pro me maminka byla a vzdy bude opora. Jako mala sem trpela uzkostma a od 13 beru antidepresiva. Vse sme zvladali spolu. Ona i ja sme na sebe byli az nezdrave fixovane. A ted mam pocit jakoby odesla.pulka me.
Vyjádřit účast
40 lidí vyjádřilo účast.