Konec

Přemýšlím nad tím, že odejdu a všechno ukončím. Miluju život a vlastně nechci umřít a bojím se. Ale ta představa je zároveň tak lákavá... Přesně vím jak bych to udělala. Odjela na nejkrásnější místo, místo mého dětství s těmi nejhezčími vzpomínkami. Bylo by to v lese, stranou od lidí. Teď v zimě, na čistém sněhu. Nikdo by po mně nemusel nic uklízet. Nenašli by mě moji blízcí, žádné děti. Spíš až po delší době hajný. Cílem je traumatizovat a zatížit co nejméně lidí. I tak by mi bylo líto chudáka, který najde mou mrtvolu se zakrvácenou rukou. V zimě bych se snad nerozkládala tak rychle. Hezky a teple bych se oblékla a vzala si deku. Sedla si pod kámen, udělala malý bezpečný ohýnek. A pak nic. Tma. Je mi skoro 26. Mám slabší OCD, smíšenou úzkostně depresivní poruchu a PNES - psychogenní neepileptické záchvaty. Můj stav se zhoršil. Záchvatů je víc, chodím s berlí, často mi dělá problém se vůbec postavit na nohy, chodit. Mám toho dost. Nesnáším fňukání a sebelítost. A přesto teď občas přichází chvíle, kdy mám chuť se litovat. A strašně se za to stydím. Mám milující rodinu, přítele, kamarády. Ale nikdo neví jak na dně jsem. Takhle hrozně jsem se ještě necítila. Každý asi někdy pomyslí na konec. Ale tohle je tak intenzivní! Každý den na to myslím, představuju si to a uklidňuje mě to. Přijdu si jako ten nejzbytečnější odpad. Deprese se strašně zhoršily. Vrátily se panické ataky, které jsem neměla už roky. Jsem invalidní, pracuju na zkrácený úvazek na vrátnici. Je to strašná flákárna a mně to nevadí. To je možná taky špatně. Nemám kariérní ambice. Nevydělávám tolik jako přítel a cítím se provinile. Okolí trošku tuší, že mi není hej. Někteří z mých kamarádů vědí jen útržky mých problémů. Nechci nikoho zatěžovat a způsobovat ještě větší starosti. Dělám lidem vrbu, ale žádnou nemám, raději ne. Kdyby měl takový problémy kdykoliv jiný, podporuju ho jak můžu. Sebe ale považuji za selhání. Není nic na co bych mohla být pyšná, nebo moji blízcí. Asi dvojí metr. Ano, snažím se. Být samostatná a chodit do práce. Dostudovat alespoň bakaláře. Ale pořád mám pocity méněcennosti. Jsem k ničemu, starost navíc už od dětství (další zdravotní potíže, ale fyzické). Mamka si se mnou v dětství fakt užila. Samej špitál. Nechci už zatěžovat všechny kolem. Jen přidělávám starosti. Nemluvě o všem špatném co jsen kdy udělala. Jsem ostuda. Jasně, jsou lidi, kteří dělají opravdu špatné věci. A každý chybuje. Ale já se za svoje chyby tolik stydím. Skoro denně na tajňáka brečím. Žiju s přítelem a ten taky ví, že to teď není žádná hitparáda, ale snažím se být co nejvíc v pohodě. Přece jsou na tom lidi mnohem hůř. Mají hnusný nemoci. Bolesti. Děti trpí, zvířata trpí, tak proč nezvládám takovou, oproti jejich problémům, malichernosti?! Jsem hrozně slabá. Slabej článek, jak řekl ve vtipu mamky snoubenec. Myslím, že mnou musí spousta lidí opovrhovat, myslet si, že jsem línej neschopnej blb. Léčím se na psychiatrii a v lednu mám jít k psychologovi. Ale tohle prostě nedokážu říct. Už jsem se jednou malém vyblila kamarádce, ale pak se stočila řeč jinam, tak jsem už nic neřešila. Asi je to tak lepší. Stejně by se všem ulevilo. Sice by asi chvíli smutnili, ale ve výsledku? Úleva. Konec starostí. Konec trávení času s kriplem. Přítel by si řekl, že to je život - to je jeho pohled na smrt. Rodina by si časem oddechla, že je klid a možná, že i já mám klid. Kamarádi by si našli novou kamarádku. Lidé přicházejí a odcházejí, no ne? Teď ani nemůžu chodit bez doprovodu, záchvatů je moc a některé trvají dlouho. Pardon za ten dlouhý nesmysl. Třeba si to někdo přečte. Třeba mi to přinese aspoň trošku úlevu. Říct to "internetu." A omlouvám se, že text nemá odstavce. Nějak nemám sílu to pořádně uspořádat. Žijte. Mějte se rádi a užívejte života.