Když odejde mé srdce

Dobrý den, prožívám úplně stejný příběh, jako Vy, a mám stejné otázky a žádné odpovědi. Manžel mi dobrovolně odešel v dubnu tohoto roku. Mám malou dcerku a jsem ze všeho špatná. Také stále čekám, že se manžel vrátí, že je jen někde na výletě a přijede zpět, ale vždy mě trefí do hlavy ta tvrdá realita, že už NIKDY nepřijede. Nebude si s dcerou hrát a učit ji vše, co ji učil o životě atak....Nevím, jak to všechno zvládnout. Mohu se zeptat odkud jste? Ráda si s někým, kdo zažívá stejné bolesti popovídám (napíšu mail). Okolí si myslí, že jsem v pohodě, nejsem typ člověka, co si stěžuje a vykládá druhým, co vlastně cítím, když oni mě stejně pochopit nemohou. Držím Vám pěstičky aby jste vše zvládla. Drží mne nad vodou dcera, kvůli které se MUSÍM snažit jít dál..........

Ahoj Lenko, mám hodně podobný příběh ,skoro ten samý.Maminka mi zemřela 5.6.2016 v Hospicu ,bolí to strašně moc ,když vidíš tu bezmoc ,nikdo nechce pomoci naopak urychlit smrt.Přesně jak píšeš stojí při sobě všichni TI !!!,stížnosti ,nespokojenost ,výhružky nepomůžou..VLASTNĚ ČLOVĚKA USMRTĚJ DŘÍV NEŽ BY JSI ČEKALA.Maminka byla vždy krásná,mladá,upravená ,žila velmi zdravě,samé ovoce ,zelenina ,libové maso.Přesto jí ta zákeřná onkologická nemoc potkala 3krát,2x úspěšně vyléčená po třetí metastáze v kostech boj nezvládla.Možná ano ,mělla léčbu antihormonální,ale v Hospicu Praha 4, je už nic NEZAJÍMALO ,se slovy smiřte se ,že maminka na rakovinu zemře.Měla nárok na kontrolu od které davali všichni prsty pryč.Silné zbytečně tlumící až na tři dny injekce ,po kterých maminka vůbec nemohla normálně komunikovat jí vše urychlili.Na kom si co vemete ! Je mi z toho na nic !Maminka je jenom jedna ,odejde maminka ,jako by odešla duše z vašeho těla...Musíme to zvládnout.

Je to rok co mi zemřel tatínek a vím co prožíváš. Výčitky,bezmoc,stesk a vztek..A pořád to bude bolet..Ale věř,že míň a míň..Půl roku je krátka doba..Potrvá to pár let..Určitě si pro její záchranu udělala maximum a maminka ti za to teď je vděčná.Tam nahoře ji už nic nebolí,nic ji netrápí a určitě vidí,že ti chybí.Musíš teď být silná..Pro ostatní rodinu a všechny blízké..Překonáš to..Jednou až přijde správný čas, zase budete spolu a ona na tebe počká. Je to bolestivé,když z našeho života odejde někdo blízký..Svíravá bolest a psychické vyčerpání..Taky bych chtěla vrátit čas.Vidět ho stát zdravého a štastného doma,říct mu jak moc ho miluju a jak nepopsatelně a nezvládnutelně mi chybí..Koukat se na něj společně s mamkou jak mi jsou hrdými rodiči,ale osud to zařídil jinak..A nám nezbývá nic jen ta malá útěcha větou. TEĎ UŽ JIM NIC NECHYBÍ A JE JIM DOBŘE. Taky občas mám pocit,že cítim tatovu voňavku (ve vlaku,doma,letos v chorvatsku) a tak si říkám,že je to teď můj anděl a chrání mě,stejně jako maminka tebe. Občas si sednu k jeho fotce a povídám si s ní..Aspoň trošku to pomáhá. Držím ti palečky aby si to zvládla a nepochybuju o tom,protože seš silná holka. A i když si řekneš,že nejsi,že už seš na dně sil a máš pocit,že to nezvládáš. Tak už to,že si ten půl rok přežila dokazuje,že sílu máš. A přeju ti,co nejupřímější soustrast. Drž se.

Vím o čem píšete. Jsou o mé pocity. uklidňovalo mne jen čtení, práce na věcech, které měla mamnka ráda a jednoho krásného dne vyprávěvěcí cestovatele v rádiu..indiáni pohřbívají tělo a po různě dlouhím obdbí v průněru 5 až 7 let podle lásky k bližnímu, pohřbívají duši. No, tak já žiju již druhí rok s mojí maminkou. Zmřela pár měsíců než jsme se stala babičkou. Věděla, že její vnučka je těhotná. dala malému dárek k posledním váýnocům...kjen ona věděla, zřejmě, že odchází. My kolem? Nikdy není člověk připraven. Mám všude fotorafie maminky a vlastně po dvou letech mám hlavně chuť uchovat její krásnu pro další generace mé rodiny.

Přijměte moji upřímnou soustrast a doufám, že soused už sedí a nikdy ho nepustí. Marcela

Okoli si mysli,ze uz jsem v pohode...Boli me to ale nemluvim o tom s nikym. Pomaham se starostmi ostatnim..Sama pomoc odmitam...Rok je dlouha doba,ale jako by ta noc byla vcera.. Co bych dala jen za jeden rozhovor s nim. Aby mi vse vysvetlil..nejde to...Moc chci za nim..

Sebevražda není překážkou k cestě do nebe. Bývá často výsledkem nemoci jménem deprese. Nemoc není měřítkem vnitřní kvality člověka. Jsem přesvědčená, že Tvůj tatínek je v nebi. Udělal na světě mnoho dobrého. Držte se s maminkou navzájem a ať se Ti život daří tak, aby z Tebe tatínek "tam nahoře" měl velkou radost. Vím, že je to těžké. Mám dcerou stejně starou jako jsi Ty, před měsícem mi umřel táta na rakovinu, kterou mu diagnostikovali před třemi měsíci a jsem z toho taky na hromadě.

Milá Šárko, přesně vím jak se cítíš, i když to tady ostatně víme všichni. Mě taky umřela máma, letos v lednu na rakovinu. Myslela jsem si,že to bude časem lepší, i když vím,že je stále celkem krátká doba, taky jsem tady někomu psala,že krůček po krůčku bude líp,ale teď momentálně mi připadne,že je to spíš horší, strašně moc mi chybí, každý den, každou hodinu na ni myslím,vzpomínám.Já bych o ní i chtěla mluvit,ale hned se rozbrečím,tak raději o ní moc nemluvím. Mám taky malé děti a s nima o mamce mluvím, chci,aby si jí pamatovaly.Je to strašně těžké,ale musíme se s tím poprat kvůli dětem,kvůli nám. Drž se!!!!

Maminka je stále s Vámi,já to vím...Nyní už je s Vámi na každém kroku a bude Vás opatrovat. To mohu říct všem, kteří někoho milovali a byli tím druhým milováni. Ztráta blízkého je drtivá,nevratná, jen o to víc věřte v nadálé duchovní spojení. Útěchu,mír a pokoj Vám do těchto smutných dní

Je mi 21 a v Brně na kolejích mi v listopadu minulého roku zemřel přítel... náhle, nečekaně, byla jsem u toho... pokud máš zájem ráda ti pomůžu, nebo můžeme si promluvit či tak... Můj mail je pechovapetule@gmail.com Ozvi se, budu čekat..

Jak se ted po roce citite? je to lepsi?

Ja taky nikdy nepomyslela,ze budu cist tyto stranky a psat na tyto smutne stranky.13 dubna mi odesel muj manzel nahle,beze sluvka rozlouceni mel 58 let.A je ted nevim co ze zivotem,co bude dal.Zustala jsem uplne sama,deti jsme nemeli.Zustal mi maly domecek a maly pejsek.Doma je najednou tak pusto ,prazdno.V noci slysim takovy hrozivy tikot budiku.Nikdy jsem to tak neslysela.Meli jsme taky krizi pred 4 lety,velkou,ale prekonaly jsme ji a ted bylo uplne vse v poradku.A manzel odesel,ja vim,ze nechtel,mel jeste plany.A ja se stale ptam PROC,PROC me tady nechal samotnou.

také se přidávám a rozumím Vám. Opustila mě má životní láska. Je to teprve 3 den. 7 měsíců jsme bojovali s rakovinou, doktoři nás udržovali v naději, ikdyž věděli, že se to nedá řešit, před 14 dny, kdy chtěl přítel sám do nemocnice pro velké bolesti, konstatovali konec. Začli jsme s alternativní medicínou, ale bylo již moc pozdě. Proč nám to neřekli dříve??? Zanevřela jsem na naše zdravotnictví. Zemřel v obrovských bolestech. Prožili jsme spolu 20 krásných let, zažili spoustu zážitků, navštívili mnoho míst. Milovali se jako labutě, byli jsme spolu skoro každý den a teď najednou vše skončilo. Už mě nikdy nepohladí, neřekne mi lásko, pročítám si jeho poslední SMS a mám hrozný strach co bude dál, děti jsme neměli, pro koho mám žít ? Chtěla jsem naplánovat poslední výlet a skončit život s ním, ale nedokázala jsem to. Děkuji že mě někdo "vyslechne".

Ahoj Moni, může se zdát, že nás spojuje jen jméno...ale po přečtení Tvého příspěvku (a ač to tady čtu už skoro tři měsíce a nikdy jsem nic nenapsala) jsem se rozhodla Tě podpořit....vím, jakou bolest prožíváš a jak se cítíš...a kdo nezažil bolest ze ztráty někoho blízkého, nikdy nepochopí, jak je to šílené - bezmoc, zoufalství, pocit, že Ti vyletí bolestí srdce z hrudníku, touha se vším zkoncovat a další spousta pocitů, které se kolikrát nedají ani popsat...chce se Ti křičet, zlobíš se na celej svět a řikáš si, co sem komu udělala /nebo on/ že nás to muselo potkat, když jsme byli tak moc šťastni....Abych tak nějak začla ve zkratce o svém příběhu - je mi 26 a mám 16ti měsíční dcerku...miluju ji nadevšechno na světě, ale před třemi měsíci mi zemřel tatínek v pouhých 48letech (měl smrtelný pracovní úraz)...byla to pecka z čistého nebe a hrozný zásah do další budoucnosti....byl mi oporou celý život, myslim, že jsme neměli vztah jako dcera a otec, ale jako nejlepší přátelé....když jsem otěhotněla, měl velikou radost a kor když jsme zjistili, že to bude holčička...jelikož můj muž pracuje daleko od domova, je přes týden pryč a já bydlim ve stejném městě jako rodiče, tudíž taťka zastával plnohodnotně a možná daleko lépe funkci "tatínka čekatele" a veškerá vyšetření a ultrazvuky podstupoval se mnou on....když se malá narodila, brečel jak želva a byl neskutečně šťastný...tím se mu změnil celý život a jeho srdce začlo patřit prvorozené vnučce a tím i budoucnost a všechen volný čas, byli jsme spolu denně. Podporoval mě ve studiu VŠ, kterou jsem začla studovat loni v září na mateřské a to jen díky němu, neboť mi pomáhal s hlídáním a vším okolo, aby mi dal prostor na učení...můj život byl šťastný, spokojený a bezproblémový, plnila jsme si svoje sny...život plný lásky a plánů do budoucna....taťka oslavil s vnučkou letos v březnu první narozeniny a ... ke konci dubna se nám už nevrátil z práce....přijela jen policie s oznámením té tragédie a pár hodin poté přijel jeho nadřízený s věsmi, které měl v práci....najedou vše ztratilo smysl...moje životní láska (žádného jiné chlapa jsem nikdy nemilovala a milovat nebudu tolik, jako svýho taťku, byl mi vzorem dokonalosti jako člověk i jako manžel, s mamkou měli překrásný vztah celých 27let) ...píšu Ti to proto, že vím, že čekáš miminko a měla bys (jak si všichni myslí) být v pohodě, děkovat alespoň za to, že nosíš v sobě kus toho, cos milovala....ale ....vím, že to není jednoduché....to co teď napíšu nechci, aby vyznělo jako rouhání nebo cokoli jiného....miluju svoji dceru....ale je to tři měsíce, to taťka odešel a myslim, že si tu bolest ponesu už celý život....několikrát mě už napadlo, že bych dala cokoli (a když píšu cokoli, tak myslim COKOLI) za to, aby tady byl ON....tím myslim, že láska k dceři, kterou mám rok a půl nepřebila tu 26letou lásku k taťkovi...asi to píšu jako tele, nevim jestli je z toho k pochopení, co tím chci říct...prostě.....momentálně Tvá bolest nejde přebít radostí a těšením se na nový život,

Vím jaké to je, přítele bolela dva dny hlava, jel k doktorovi a už se nevrátil, nádor na mozku, operace, téměř půl roční koma a nakonec odešel... je to strašný, nevím jak dál, všichni mají spoustu řečí, jak to bude dobrý, ale my víme, že nebude. Moni ozvi se když budeš chtít

Vím jaké to je, přítele bolela dva dny hlava, jel k doktorovi a už se nevrátil, nádor na mozku, operace, téměř půl roční koma a nakonec odešel... je to strašný, nevím jak dál, všichni mají spoustu řečí, jak to bude dobrý, ale my víme, že nebude. Moni ozvi se když budeš chtít

Ahoj, Moní náhodou jsem se dostala na tyto stránky, protože stále hledám nějakou útěchu. Přesně před 4 měsíci 28.12.2012 zemřel mů milovaný manžel Petr. Píši Ti proto, že u něj byla stejná diagnóza jako u Tvého přítele - disekující aneurysma aorty. Vstal od oběda s tím, že ho bolí hrozně v zádech a po pár minutách upadl do bezvědomí, volala jsem záchránku, na dispečinku mě naváděli jak mám dělát masáž srdce, přijely 2 sanitky, půl hodiny manžela oživovali a po půl hodině mi sdělili, že musí odjet, kde je bude zapotřebí. Bylo to něco tak šíleného, že si to umí představit jen ten, kdo něco takového zažije. Máme spolu rozestavěný rodinný domek, děti jsme mít nemohli, tak jsme se věnovali práci, koníčkům, pomáhali lidem. V našem domečku jsem spolu budovali všechno sami. Můj Petr byl velmíï šikovný a dovedl každou práci. Byl velký radioamatér a velmi zručný a šikovný elektrikář. Když žil, brala jsem to všechno jako samozřejmost. Teď teprve vidím, co jsem ztratila. člověka, kterého jsem milovala, pro kterého jsem žila, který mi byl oporou. Každý den brečím, v práci si všichni myslí, že bych ten smutek již měla odložit, ale mně to stále nejde. Nevím, jak mám jít dál, bojím se každého nového dne, nemůžu jíst, stále hubnu a myslím jen a jen na něj! V poslední době chodil na noční služby, a tak ho čekám, že třeba přijede ráno, nebo zase večer a nemůžu tomu uvěřit, že ho už neuvidím, neuslyším, neucítím vůni jeho potu. Opravdu to vše může pochopit jen ten, kdo něco takového prožije. Už nemůžu ani psát, ale určitě se Ti ještě ozvu a byla bych ráda, kdyby se ozvala také. Jak se máš Ty po té době, jak se má Vaše krásné miminko, jak to všechno zvládáš, určitě se prosím ozvi Děkuji Hana

Moc Vás zdravím , na tyto stránky jsem se dostala náhodou ale když člověka postihne takováhle strašná událost, tak je rád,že se muže někde svěřit. Nerada bych Vám vaše strašné utrpení připomínala,proto se i omlouv´am pokud to tak je ale jen jsme Vám chtěla říci, jak moc Vám rozumím, podobná tragedie se mi taky stala a je to 5 měsíců , přesně, mám pocity jako vy. Měsíc od měsíce čekám, že to bude lepší ale nic se ve mě nemění, stále bolest a stesk. Co bych za to dala, mít s nim dítě, mít kus jeho po celý zbytek života. Takhle mi zbylí , pouze krásný vzpomínky. Já moc doufám, že jste teď i s miminkem aspoň trošku šťastný a že je Vám lip. Naše jediná útěcha je ta, že se s našima milovanýma jednou tam nahoře setkáme. Přeju Vám moc štěstí . Daniela

Ahoj Moni, v rijnu 2011 mi odesel pritel nahle, bylo mu 20 let. 4 rijna jsem mela narozeniny a 5 rijna se nevratil z prace.....mikrospanek...jediny co muj mozek zvladal vyprodukovat bylo, ze jdu za nim, ze bez nej se vsechno zhroutilo a skoncilo....po roce zoufalstvi a nezajmu k zivotu, jsem poznala nekoho, kdo mi nabidl otevrenou naruc a znova se postavila na nohy a vazit si toho, ze tady na tom zivote muzu jeste byt. Proto ti chci rict, at neztracis nadeji, v nasich srdcich budou navzdy a ikdyz on uz tady neni, srdci to nevysvetlis a porad ho moc miluji. Ted jsem, ale strasne vdecna ze jsem poznala nekoho, kdo mi dal nadeji a jsem zamilovana. Musis vydrzet a probrodit se tema nejhorsima srackama kdy dny se vlecou a vypadaji vsechny stejne ver, a ja jsem toho dukazem, ze opravdu bude lip;)

doro věř že se s ním setkáš.život smrtí nekončí věř tomu co říká Bůh.

Dorko, chtěl by ti vyjádřit hlubokou a upřímnou soustrast, věř že nejsi v tom sama. Jsou to 3 měsíce kdy mi zemřela přítelkyně, také úplně zbytečně, vzala si život. Držel jsem její hlavu v dlaních a cítil jak chladne. Nevkládej vinu na sebe, ačkoliv i já si říkám stále co jsem mohl, měl udělat, trpěla depresemi. Truchlení je tak moc bolestivé, vím to, protože to prožívám, každý den co vzbudím nebo jdu spát do prázdné postele. Dělám si jídlo v NAŠÍ nové kuchyni. Neboj se že budeš sama, svého Honzu budeš mít v srdci, bude s tebou, nezapomeneš jen k tomu přibereš za čas někoho kdo ti opět přinese radost do života a učiní tě šťastnou, ale to je dlouhá cesta. Věnuj se práci, věnuj se tomu co máš ráda, můžeš u toho brečet, můžeš cokoliv, hlavně se neuzavírej, život máš před sebou. Pár dní po tom co se to stalo jsem měl různorodé nálady od totálního smutku, přes nechuť žít, vztek, ale i radost....nevím kde se to vzalo, ale měl jsem pár chvil kdy jsem se smál. Život není spravedlivý, to už vím, ale přesto ho chci žít a dokázat si že stojí za to žít dál a bojovat. Spousta lidí nepochopí naše pocity, protože je nikdy neprožila, ale mi se tím staneme silnějšími, i když to chvíli potrvá a bolí to. Držím ti palce a myslím na tebe, aby si nadcházející dny vydržela. Když tak napiš jak to jde. Ahoj

Ahoj Doro, mě 21.2.2012 umřel můj manžel se kterým jsem byla skoro 13 let, byla jsem s ním od puberty, chtěli jsme mít hezký domeček a hezkou budoucnost pro naše tři děti, které jsme plánovali a najednou je vše pryč, je mi 27 let a umřela jsem s ním, těsně před pohřbem jsem se dozvěděla, že týden před jeho smrtí se nám podařil zázrak, jsem těhotná!!!! Beru to jako velký dar, ale i přesto všechno ho chci zpátky. Nechápu, proč se tohle děje, já nikoho jiného na světě nechci jen HO!!!!!!!!! Cítím s tebou a doufám, že bolest časem alespoň trochu zmírní!!!!!!!!!

Dobrý den Doro, dne 9.1.2012 mi zemřel můj manžel, spáchal sebevraždu, byl mi vším a nedokáži bez něj dál žít, život ztratil smysl, byl mé druhé já, byli jsme jeden druhému životní láskou. Budou to tři měsíce a já upadám stále do větších depresí, bolest z jeho ztráty je tak veliká a stále se prohlubuje. Naše láska byla velmi silná. Brali jsme se po měsíční známosti a náš vztah byl velmi krásný. Dle kartářky jsme byli osudoví partneři. Musela jsem na Váš příspěvek zareagovat, protože v jeho konci popisujete přesně to, co právě prožívám. Z domu, kde jsme spolu žili už skoro vůbec nevycházím, uzavřela jsem se zcela do sebe a před celým světem, nemohu poslouchat žádnou hudbu a nemám chuť vůbec s nikým komunikovat. Stále tomu nemohu a nechci uvěřit, celé dny a noci prosedím u internetu a vyhledávám vše o duších zemřelých. Stále ho prosím, aby za mnou přišel, abych alespoň takovýmto způsobem cítila jeho přítomnost. Ani urnu jsme nedokázala dát na hřbitov a mám ji doma. Není minuta, abych na něj a na naše společné chvíle nemyslela. Nevím kolik toho ještě vydržím, ale mé síly jsou u konce jsem strašně vyčerpaná, mám šílené bolesti hlavy, záchvaty pláče a ten stesk a bolest z jeho smrti jsou nesnesitelné. Strašně ráda bych Vám poradila a pomohla, ale sama nevím jak se s žalem ze ztráty milovaného muže vyrovnat. Všichni mi říkají, že čas vše vyléčí, ale u mě to nějak nefunguje.

Dobrý den Doro, dne 9.1.2012 mi zemřel můj manžel, spáchal sebevraždu, byl mi vším a nedokáži bez něj dál žít, život ztratil smysl, byl mé druhé já, byli jsme jeden druhému životní láskou. Budou to tři měsíce a já upadám stále do větších depresí, bolest z jeho ztráty je tak veliká a stále se prohlubuje. Naše láska byla velmi silná. Brali jsme se po měsíční známosti a náš vztah byl velmi krásný. Dle kartářky jsme byli osudoví partneři. Musela jsem na Váš příspěvek zareagovat, protože v jeho konci popisujete přesně to, co právě prožívám. Z domu, kde jsme spolu žili už skoro vůbec nevycházím, uzavřela jsem se zcela do sebe a před celým světem, nemohu poslouchat žádnou hudbu a nemám chuť vůbec s nikým komunikovat. Stále tomu nemohu a nechci uvěřit, celé dny a noci prosedím u internetu a vyhledávám vše o duších zemřelých. Stále ho prosím, aby za mnou přišel, abych alespoň takovýmto způsobem cítila jeho přítomnost. Ani urnu jsme nedokázala dát na hřbitov a mám ji doma. Není minuta, abych na něj a na naše společné chvíle nemyslela. Nevím kolik toho ještě vydržím, ale mé síly jsou u konce jsem strašně vyčerpaná, mám šílené bolesti hlavy, záchvaty pláče a ten stesk a bolest z jeho smrti jsou nesnesitelné. Strašně ráda bych Vám poradila a pomohla, ale sama nevím jak se s žalem ze ztráty milovaného muže vyrovnat. Všichni mi říkají, že čas vše vyléčí, ale u mě to nějak nefunguje.

Milá neznámá, také zde nejsem poprvní, chodila jsem na tyto stránky od momentu, kdy byl nad mým manželem vyřčen ortel smrti - od února letošního roku. To co píšete, bylo i u nás, předpokládám, že i stejná DG a já věděla, že se od února dívám smrti do očí. I můj manžel byl bojovník, nechtěl to vzdát, ale ta obluda byla silnější, porazila ho 17.7. tohoto roku, takže já budu vzpomínat 2 měsíce jeho odchodu za nějakých 12 dnů. Správně píšete, je to nepřenosná zkušenost, my bojovali společně doma, celou dobu. Pocity jako bezmoc, zoufalství, bolest, vztek , ty mě provázely celých 160 dnů a nocí, co jsme bojovali. Bojovali jsme , ale já věděla a denně viděla, že prohráváme. Kolik času bude potřeba, abychom se nadechly a aspoň trochu normálně šly dál ? Vůbec si to neumím představit a bojím se, že toho času už mě ani tolik nezbývá. U Vás je to o to horší, že máte malé děti, bude na Vás jim tátu nahradit - ale jde to vůbec ? Přeji Vám hodně, hodně sil, osud nás krutě zasáhl, ale není v našich silách na tom cokoliv ě.

Při čtení tohoto příspěvku mi začlo bušit srdce... osud nebo náhoda? Mně zemřel přítel před půl rokem, ani ne dva měsíce po tom co náš syn oslavil první narozeniny :-( je to to nejhorší co mně v životě potkalo, jediné co mně drželo nad vodou byl syn, který si ničeho nevšiml, byl hrozně maličkej, jedinej kdo se doma radoval a smál a tím nás držel všechny... nechci se o tom ani moc rozepisovat, ještě to nejde, ale při čtení příspěvku osud nebo náhoda jsem si vzpomělana kluka který se mi kdysi moc líbil, první láska, mně bylo patnáct a on mi vždycky říkal, kdyby ti bylo aspoň šestnáct... (jemu bylo dvacet) zemřel týden před mými šestnáctinami, křesní jméno měli taky stejné, ta bolest je hrozná a já taky doufám, že se to už nikdy nezopakuje a budu už jen šťastná :-( Asi je to osud

Milá Markéto, naprosto chápu vaši obrovskou bolest a smutek. Při čtení vašeho dopisu mne zarazilo několik podobností s mým osudem. Nejprve - svůj příspěvek jste psala 5. 7. 2010 - v tento den, před 3 roky, zemřel můj milovaný manžel. Také jsme spolu byli jen 10 let, také jsem zůstala se dvěma dětmi, i když trochu většími (v době smrti 5 a 7 let). Sama nevím, co je pro ně lepší, jestli tátu vůbec nepoznat nebo na něj vzpomínat v mlze a s ohromnou bolestí. Manželův SNubní prstýnek jsem nosila na krku přesně dva roky, pak jsem ho sundala, protože jsem měla pocit, že nemohu jít dál. Rok mi trvalo, než jsem byla schopná dát pryč jeho oblečení, a to ještě asi na 5x, oblíbené kusy šly jako úplně poslední. Nespěchejte na sebe, všechno chce svůj čas, půjde to pomalu a bolestivě, ale půjde to. Bolest nikdy nepřestane, ale jaksi se časem otupí a vy se naučíte žít sama. Je to těžké, ale máme naše děti a ty potřebují mámu, která funguje a je silná. Já po třech letech už nebrečím každý den, ale smutno je mi neustále. Pořád jsem sama, protože jiného chlapa k sobě pustit nedokážu. Ale jednou to půjde, mě i vám. Teď vám přeji hodně síly. Radu vám dát žádnou neumím, tohle prostě musí trochu otupit a přebolet. HOdně zdraví a síly vám i oběma dětem přeje Petra V.

Milá Markéto,psala jsem na ty to stránky před 2 roky.Tehdy jsem byla zoufalá a také jsem si říkala,co jsem komu udělala,že mě potkalo takové neštěstí.Můj přítel a tátínek naších dětí,tehdy jim bylo 6 a 3 roky,zahynul tragicky při nehodě.Ne vlastní vinou.Byla to rána z čistého nebe,nevěděla jsem co dál,jak to všechno ustojim.Měla jsem děti obě už v pozdějšim věku.První v 37 a holčičku ve 40.Tim je ta má starost ještě větší.Všechno chce čas a věř mi,že přijde někdo,kdo tě zase rozesměje a budeš zase štastná.Byla jsem k tomu skeptická,nevěřila jsem tomu,že se to může stát,ale stalo se.Zase se směju,jsem zamilovaná.mám pro koho.Přeji ti,hodně sil a lásky.Budu ráda,když se mi ozveš.Nebudeš tomu věřit,ale tyto stránky mi daly 2 úžasný kamarádky.Se stejným osudem. Pavla pavlasach@seznam.cz

Je naprosto neuvěřitelné jak moc se tento příběh podobá tomu mému.Můj muž zemřel v lednu a také jsem byla těhotná,v dubnu se mi narodila holčička.Také jsme měli již osmiletého syna.Manžel byl o 25 let starší,ale nikdy jsme ten rozdíl nevnímali.Jsi tak starý, jak se cítíš.Vypadal skvěle,dokázal se bavit a pobavit,dokázal zorganizvat a zařídit.Vzali jsme se po deseti letech vztahu a den před naším ročním vyročím zemřel v 55 na rakovinu.Dneska mám nádhernou dvouměsíní dceru,skoro devítiletého syna a pro nikoho jiného u nás není místo.Pořád to bolí,pořád brečím a pořád se ptám proč to tak muselo být.Najdu někdy v sobě tolik síly abych byla i já schopna pro děti zajistit takové parádní chvíle jako to dokázal on pro nás.Dokážu vše řešit s nadhledem a chladnou hlavou,jako on?Postavím se někdy zase vzpříma a budu mít chuť pokračovat s radostí dál.Zní to sobecky,protože mám krásné děti a někdo to štěstí mít nemůže.Ale já cítím,jako bych napůl zemřela a že musím začít nový život,protože ten náš společný je už pryč a nikdy se nevrátí.Je to moc těžký a já se každý den modlím ,aby čas už všechno alespoň otupil,aby to tak nebolelo.

Mila Jano, sebevražda je vždycky hrozná, v létě se nám podařilo odvrátit jednoho člověka (prozatím), aby se zabil a pak se zabil jiný, o němž jen málo lidí vědělo, že má deprese... a asi to měl naplánovaný... byl na nás všechny hrozně hodnej, byl veselej akční... do poslední chvíle. Byl to hroznej šok, i když nepatřil mezi mé nejlepší kamarády.... Asi Ti tohle velkou útěchu nepřinese, ale věz, že na Tebe myslím a přeji Ti moc síly a veselou dcerku, která tě může vést dál životem. Určitě každý, kdo si Tvůj příspěvek přečte, pošle k Tobě nějakou útěšnou myšlenku a modlitbu.

Ahoj, je mi líto co se ti stalo a věř, že to myslím upřímě. Mě se stalo úplně to samé ted 11. ledna to bude půl roku co si můj manžel taky vzal sám život. Je to pořád těžké a taky ho všude vidím a pořád brečím, ale tak aby mě děti neviděli. Je možná lepší že malá tatínka nepoznala protože ty otázky co mě děti dávájí a pořád říkají tatínek toto a tatínek tamto je asi to nejhorší co může být, a nemůžu jim nic říct ani vysvětlovat, protože jsou ještě malí a nechápali by to mají totiž 7 a 4 a půl. Držím ti palce a doufám, že to vše zvládneš. Jana

Jani,ani nevis jak moc dobre ti rozumim.Muj pritel se obesil pred dvema mesici a zustal mi po nem dvoulety synek.Mam jeste dalsi dve deti,ale i tak mam pocit,ze zivot pro me ztratil smysl.Ta bolest se neda popsat.Pokud budes chtit,ozvi se na muj meil.

Ahoj, dneska je to presne tri tydny co se mi doma obesil manzel. Zili jsme spolu ctyri roky a pred rokem jsme spolu uzavreli snatek. Nas vztah nebyl nikdy dobry, mlatil me, chtel me i zabit a nejhorsi na tym je ze i vlastniho dvouleteho syna chtel podrezat nez se sel obesit. Ted mam takovy zmatek a bolest na srdci, ze nevim jak dal. Nevim jestli vubec zapomenu na ten den co se doma odehralo. Chtela bych uz bit konecne s detmi stastna a na vsechno uz si nikdy nevzpomenout.