Pavla
15. června 2019
Doprovázení

Každý den na maminku myslím a mám výčitky

Dovolte mi napsat můj příběh. Maminka zemřela před více než peti lety. Měla rakovinu, absolvovala operace, měla metastaze, vývod, velke bolesti. Asi rok a půl byla s nami doma, v praci mi umožnili pracovat 2-3 dny v tydnu z domova, podarilo se mi sehnat externí sestru, která k ní v poslední fázi nemoci několikrát do tydne přijela, vyměnila mamince vývod atd. (pred peti lety byla externí hospicova pece jeste hodne omezena a jelikož bydlime v malém městě, pro nas i prakticky nedostupná) Když měla maminka velke bolesti nebo problémy, byla par dni v nemocnici, kam jsem za ni každy den chodila... Jenže pak uz ji v nemocnici pomoci nechtěli s tím, ze je beznadějny případ. Nakonec jsme domluvili, ze budeme platit celomesicne pokoj v hospici, ale maminka tam bude vždy jen na par dni - jen na nejnutnější ošetření, když ji bude zle. Jak jsem byla naivní! Dnes se o tom píše víc, ale tenkrát mi vubec nedoslo, ze v hospici neleci jako v nemocnici, ale spíše se snaží člověku “pomoci” umřít (nemyslím to ve zlem, pro mnohé nevylecitelne nemocné je to asi správný přístup, ale je těžké to přijmout) Maminka se tam během dvou dnů neuvěřitelně zhoršila. Chtela jsem si ji vzít domu, začala hledat, kde půjčit speciální lůžko atd. V hospici mi to rozmlouvali, ze to nezvládnu, tentýž názor měla rodina...chodila jsem za maminkou každy den a řešila, co dal. Asi po sesti dnech se mi zdálo, ze je na tom maminka lip, pospavala, nestenala. Měla jsem radost, ze je to lepsi. Druhy den jsem pozadala dospělého syna, aby tentokrat jel maminku výjimečně navstivit sam. Syn mi po návštěvě volal, ze je na tom maminka špatně. Hned jsem za ní vyrazila (asi hodinu cesty), ale cestou mi zavolali, ze maminka zemřela... i tak jsem k ni dojela a rozloučila se Dodnes doufam, ze to treba jeste nejak slyšela a vnimala...... Každy den těch pět let na maminku myslim. Mám hrozne výčitky, ze jsem nepoznala, ze maminka je na tom tak zle, ze jsem s ní nezůstala na pokoji, ze jsem se s ní nerozloucila, neřekla ji díky, odpust...Problem byl také v tom, ze maminka o tom, ze umře, nemluvila, neměla rada objetí, držení za ruku apod (vždy říkala, ze ji to vadí) a já se bala, ze když se začnu chovat nezvykle, dojde ji, ze je to moc spatne...a já věřila, ze ma jeste nějaký cas před sebou... Přála bych si dnes maminku nechat doma az do konce, mít odvahu odejit z prace, hodne si s ni povídat, dokázat se o ni postarat az do okamžiku smrti, anebo (protoze potřebovala zřejmě uz hodne odbornou peci) zůstat s ni alespoň v ten spravny cas na přistýlce v hospici....
Vyjádřit účast
20 lidí vyjádřilo účast.