Je to nespravedlivé

Před pěti lety jsme dostali diagnózu mého třináctiletého synovce - rakovina tlustého střeva. Následovala okamžitá operace, chemoterapie a nekonečné, bezesné noci s naprostou bezmocností. Zjistili, že máme v rodině vzácný gen, který je podkladem pro rakovinové zárodky. Prostě jí přitahujeme. Prý se to dědí. Já a moje sestra se "zatím držíme", ale na její děti se ta pohroma snesla v plné míře. Malej se vyléčil, jenže před vánocemi opět nádor ve střevě. Další operace, kdy mu vzali velkou část tlustého střeva. Před měsícem na magnetické rezonanci mu zjistili zhoubný nádor na mozku. Zase operace, která se neobešla bez komplikací v podobě otoku mozku a částečné slepoty. A teď zase ozařování a chemoterapie. Před chvílí volali z nemocnice, že pro nás mají špatné zprávy. Ještě nevím výsledek, ale obávám se nejhoršího. Nejhorší je ta bezmoc, bolest, která vám proudí celým tělem a nemá konce. Já to ani nedokážu popsat. To se snad ani nedá. Co dál? Mám pocit, že se něco musí stát. Svět se musí zastavit, protože tohle je nespravedlivé.