Jak žít dál po smrti manžela
Truchlení a vyrovnávání se se smrtíJana Mohylová
12.7. mi po 29 letech zemřel manžel, na rakovinu, 8 let jsme žili v sinusoidách a do poslední chvíle věřili. Zůstala jsem s ním poslední týdny doma, jezdil k nám hospic, zemřel mezi svými nejbližšími.
2 synové jsou dospělí a žijí svým životem, zůstala jsem na baráku sama, nic mě nebaví, netěší, přežívám a nutím se aspoň chodit do práce, abych se doma nezbláznila, nejhorší jsou návraty domů a víkendy. Kdy to skončí? Budu ještě někdy normálně žít?
Jana
Dobrý den, jsem autorka příspěvku, nevím, třeba někomu, kdo je čerstvě "paralyzován" bolestí a ztrátou pomůže moje zpráva po 7 letech od smrti manžela...každý potřebuje "svoji" dobu truchlení - u mně to trvalo 3 roky a bylo to opravdu smutné, kruté, protože mi do roka od smrti manžela zemřeli i oba rodiče, dva měsíce po sobě a musela jsem na dvě operace, berličku alkohol jsem vyměnila za intenzivní psychoterapie a začala se pomalu vracet do života. Musí člověk chtít sám, změnit to, v čem mu není dobře a přežívat do konce života jsem opravdu nechtěla, kvůli svým dětem, vnučkám...Dnes jsem 1,5 roku šťastná, mám spolehlivého milujícího přítele a žijeme spokojený život...na manžela si vzpomenu každou chvíli, vždycky mi ho nějaká situace připomene, jsou to hezké vzpomínky a já žiju dál...Jana
Pája
Dobrý den, reagovala jsem na Váš příspěvek v 2018. Jsem ráda, že jste to zvládla. Mě se
to podařilo díky děvčatum z tohoto portálu také. Vzájemně jsme se podporovaly . Dnes máme nove partnery, žijeme dál. Ten můj se mnou chodí na hřbitov, bavíme se o manželovi, vzpomínáme s detmi na to dobré a veselé.Občas na mě padne smutek, tak zalezu do koutka a vybrečím se Pája
Věra
Já jsem ztratila manžela před 10 měsíci, dodnes si nedovedu představit další život bez něho.
Stále ho čekám a on nejde..... zemřel na rakovinu jater, po zjištění za pouhých 6 týdnů,
věřili jsme do posledního dne že se uzdraví, že to nemůže být pravda, bohužel......
Pokud jste hodně milovala potom hodně bolí ztráta. Jsem také v baráku sama, děti mám hodné a velké mají svoje rodiny, nemůžou se mnou být. Vyhýbám se být doma co nejméně. Chodím ven jen tak, doma udělám jen to nejnutnější zahradu posekat, atd...
Pláču a vím, že to nemá cenu ale co už má cenu.....Můžete napsat kdykoliv, ráda se podělím o bolest.
Jana Mohylová
Dobrý den Věrko,
zase začal víkend, zase si všichni v práci popřáli hezký víkend a já dojížděla na barák v slzách..
panebože kdy to skončí..dělám jen to nejnutnější, vyperu abych měla v čem chodit do práce, pokud možno nežehlit, vysávám, když mi to moc křupe pod nohama..já dříve pořádkumilovná, nemám do ničeho energii..jak všichni radí, držet se víc z domu..mě zvou známí na návštěvu nebo výlet, ale mě se nechce, prostě mě nic nebaví..pořád mi vše připomíná manžela, ani na doporučení psychoterapeuta nedokážu dát jeho věci pryč, pořád si vybavuju poslední chvíle, vyčítám si, že jsem měla být trpělivější, ale za těch 8 let už toho bylo moc a poslední týdny už jsem hlídala jen kdy mám píchnout další morfin..ani nevím, co jsme si řekli naposledy, trápí mě, že když jsme si na začátku dojíždění hospice naplno řekli, jak to je, tak na otázku, co si o tom myslí, řekl, že je lhostejný...i když vím, že už to bylo o "ničem" ...byl prostě tady...návraty domů z práce a víkendy jsou strašné..když se rozhlídnu kolem našeho domu pod lesem a vidím vše co by se mělo udělat a čemu rozuměl jen manžel, propadám další depresi i když vím, že na vše se dá objednat firma..pořád čekám, že to nějak poleví a budu schopna vše nějak racionálně řešit, momentálně mě vyčerpávají veškeré přepisy a pozůstalostní řízení a taky vše občas řeším alkoholem a to si taky moc vyčítám....
Pája
Manžel umřel před týdnem, rakovina jater. Zemřel doma, držel mě za ruku. Nevím, jak to zvládnu. Mám kolem sebe děti, ale mají svoje rodiny, známé, ale byli jsme spolu 40 let. Čekám, že se otevřou dveře a přijde. Je to chvíle, mám ještě ulkidňující prášky. Nechci nikoho zatěžovat, tak brouzdám po internetu a vidím, že nejsem s bolestí jen já. Budu ráda, když se někdo s podobnou zkušeností ozve.
Jan
Dobrý den,
Mě zemřela manželka před 2 roky a 3 měsíci, dá se říci z minuty na minutu po 40 letech soužití.Od chvíle,co jsem ji ztratil, tak se mi doslova zhroutil svět,nic mě uź nebaví,stále na ni myslím,dělám jen to nejnutnější a to se ještě přemáhám.Prostě žiju,že musím.Dcera mě nedokáže pomocí,navíc je 500 km daleko.Skončil jsem v péči psychologa,tam mi řekli,že už mi nemůžou nabídnout více a poslali k psychiatrovi také bez výraznějšího efektu.Takže zbývá pouze věřit,že mi úlevu přinese až odchod za mojí milovanou paní.
Ivana
Milá Jano, budete normálně žít, jenom už to nikdy nebude jako dřív. Přišla jsem o manžela v dubnu. Přesně jak píšete, víkendy byly hrozné. Je to více než pět měsíců a je to mnohem lepší. Vydržte, najděte si koníčka na odpoledne a vyhledávejte své přátele. Nejvíc mi pomáhá sport, ale ne každý to tak má. A samozřejmě děti. Je teda pravda, že Vy už máte děti už velké, ale pořád tu jsou pro Vás. Když budete mít pocit, že už nemůžete, zalezte si do koutka a plakejte. Musíte myslet na to, že oni by nechtěli, abychom se utrápily. Musíme žít dál. Držte se.
Blanka
Milá Ivano, mně zemřel manžel před 23 lety. Máte pravdu, žiji dál, mám přítele, děti vyrostly a mají své rodiny. Smutek chodí ve vlnách stále. Jak píšete po půl roce jsem si ale já teprve začala uvědomovat, že už tady nikdy nebude, že už nikdy nevkročí do dveří. Pravda, mohu již vzpomínat i bez pláče, ale stále mi velmi schází.
