Já to štěstí neměla

Přečetla jsem si příběh a chci jen napsat.Já, toto štěstí,před 15 lety neměla.Maminka ,po banální operaci-přehozené střevo-se již domů nevrátila.Na vypisování,by to bylo, na dlouhý sloh.Z banální operace-dle MUDr-byla smrt,na celkovou sepsi.Kde byla chyba,to už nezjistím,ale ,že v poslední dny,chtěli maminku,z naší nemocnice převést do jiného-menšího-zařízení,jsem nepochopila dodnes.Rázně jsem byla proti a tak rozhodnutí,mělo padnout v pondělí-byl čtvrtek.V sobotu se mamka zhoršila a v neděli,seděla zapřená na posteli a hrozně chrčela.Na můj dotaz,co se děje,mi bylo sděleno,že se nepodařilo zaintubovat,tak sedí.Večer,jsem se do nemocnice vrátila a chtěla u maminky zůstat-sestra,mi řekla,že to je konec-ale ,bohužel,nebylo mi umožněno.Prosila jsem,aby mi zavolali,pokud by opravdu se blížil konec,abych se mohla s maminkou rozloučit.Ani to,se nemohlo.V pondělí ráno, v 6hod,mi volala sestřička,že maminka po půlnoci zemřela.Bylo to hrozné,to nejde popsat.Po čase,jsem nastoupila do DS,jako oška.Ani zde, se v té době rodina, k umírajícím nevolala.Pár lidiček,jsem držela v jejich odcházení,za ruku a moc jsem si přála vrátit čas.Držet za ruku mou milovanou maminku,která umírala sama,ač jsem tak moc chtěla být u ní...