Hledám přátele (jednotlivce)
Truchlení a vyrovnávání se se smrtíVeronika
Je mi 28 let a před dvěma lety mi zemřel přítel pár týdnů před svatbou. Než zemřel, žili jsme spolu 6 let plnohodnotný život, ačkoliv měl přítel rakovinu. Nechtěli jsme se vzdát a bojovali jsme tím, že jsme plánovali budoucnost, byli spolu šťastní a chtěli mít děti. Bohužel jsme čekali příliš dlouho a smrt přišla dříve, než jsme stihli naše plány zrealizovat. Nyní jsem ve věku, kdy 99,9% mých přátel má svatby, rodí se jim zdravé krásné děti a plánují rodinnou budoucnost. Moc ráda bych si našla přátele, se kterými si budu rozumnět, protože aktuálně se mezi těmi "svými" vůbec necítím dobře a tak bych ráda poznala lidi, kteří mi rozumí, pocítili ztrátu blízké osoby a není pro ně hlavní téma partnerství a rodina.
Prema
Dobry den jmenuji se Přemek čerstve tragicky a rychle mi zemřela prytelkyne která byla cely můj svět. Měli jsme byt adoptovali týraného pejska ( to je jedine co me drží nad vodou) rodinu jsme taky plánovali a pracovali na ni. Ta bolest je neskutecna a sám si říkám proč tu ještě jsem. Pokud mate zájem klidně me kontaktujte. Taky se citim sám ikdyz mám kolem sebe lidi kteří se mi venujou tak to porad není ono. Za každou odpoved budu rad a pokud ne nic se neděje s přáním aspon trosku pomoc zatim zdravím
David
Je mi už přes čtyřicet, moje žena mi zemřela před dvěma a půl roky. Zůstali jsme s malým synem a dcerkou sami tři. Po té době se člověk naučil nějak žít (musel už jenom kvůli dětem), ale je to jako vychladlá láva - na povrchu se to už nějak dá, ale nesmí se pod povrch - tam je to žhavé. Ale jsou tu i otevřená lávová jezírka - chvíle, kdy to prostě nejde. Jako teď. Hodně mi pomohli přátelé kolem, ale na druhé straně, těžko o tom mluvit s někým, kdo to neprožil.
Snad bude jednou líp. Snad....
Veronika
Dobrý den, Veroniko. Je mi 34 a za dva týdny to bude přesně rok, co mi zemřel manžel (psala jsem sem příběh ,,vdova ve 33” ). Máme spolu syna, manžel zemřel 3 týdny před jeho třetími narozeninami. Ačkoliv všichni říkají, že rok už je dost dlouhá doba na to, aby se s tím člověk nějak sžil - není! Pořád nedokážu uvěřit tomu, že už tady pro nás není, že už ho nikdy neuvidím, že naše společné plány jsou pryč, že neuvidí našeho chlapečka vyrůstat, že pomalu se z našich pamětí začne vytrácet zvuk jeho hlasu a postupně i obličej. Zůstanou jenom krásné vzpomínky, které budou hřát u srdce a zároveň neskutečně bolet. Ne, za ten rok se vůbec nic nezměnilo, bolí to pořád stejně!
Veronika
Dobrý den, Veroniko. Je mi 34 a za dva týdny to bude přesně rok, co mi zemřel manžel (psala jsem sem příběh ,,vdova ve 33” ). Máme spolu syna, manžel zemřel 3 týdny před jeho třetími narozeninami. Ačkoliv všichni říkají, že rok už je dost dlouhá doba na to, aby se s tím člověk nějak sžil - není! Pořád nedokážu uvěřit tomu, že už tady pro nás není, že už ho nikdy neuvidím, že naše společné plány jsou pryč, že neuvidí našeho chlapečka vyrůstat, že pomalu se z našich pamětí začne vytrácet zvuk jeho hlasu a postupně i obličej. Zůstanou jenom krásné vzpomínky, které budou hřát u srdce a zároveň neskutečně bolet. Ne, za ten rok se vůbec nic nezměnilo, bolí to pořád stejně!
Monika
Veroniko,zemrel mi partner 14 dni pred umelym oplodnenim a meli jsme se take brat...a dokupovali jsme posledni spotrebice do noveho hotoveho rodinneho baracku se zahradou...bylo mu 39let a me je 34let. V mem veku jsem na tom tak jak pises... uz bych mela mit deti,byt vdana... misto toho baracek opoustim,ucim se vubec nejak existovat a nemam smysl zivota....nemam nic...ale zit se musi...
Veronika
Moni, je pro tebe přijatelné, že bychom se viděly? Máme zřejmě stejný příběh. Také žiji sama v nově zrekonstruovaném bytě, kde strávil se mnou přítel jen pár posledních dní a více nestihl. Také dodnes platím klinice asistované reprodukce za uložení materiálu, u kterého nemám sílu ho dát zlikvidovat, ale použít ho nesmím.
Moc ráda bych poznala někoho, kdo také hledá smysl, protože mám kolem sebe jen samé spokojené lidi. Za jiných okolností bych byla za ně šťastná, ale mám pocit, že na to už tolik energie nemám.
