Doprovázení

Dnes jsem doprovodila v kruhu rodiny "na druhý břeh" mého tatínka (88 let ). Zemřel přirozenou smrti, bez zjištěné choroby, bez větších bolestí a bez pomoci opiátů. Prostě a jednoduše považoval svůj život jako uzavřený, plný všeho, co mu přinesl. Krásného i bolestného. Jako věřící člověk počítal se svou smrti a nebal se snámi o ní mluvit. I když jsem naplněna smutkem ze ztráty milovaného tatínka, přesto jsem v němém úžasu nad tajemstvím odcházení z tohoto světa. Můj tatínek si velmi přál zemřít doma, v kruhu rodiny a já jsem mu to vždy slibovala, avšak s obavou, zda to zvládnu a zda nebude třeba odvézt tatínka do nemocnice. Vše jsme díky Bohu zvládli, a já jsem mohla svůj slib vyplnit. Přiznám se, že jsem trochu zapochybovala, zda jsem se rozhodla správně a zda jsem přese jen neměla zvolit pomoc nemocničního zařízení. Celý proces odchodu mi připomněl proces porodu, avšak opačným směrem. Tatínek odmítal jídlo a nakonec i jakékoliv pití, a tady jsem velmi čerpala z rad v článcích o Umírání. Moc mi to pomohlo a jsem za to vděčná. Držím palce všem , kteří by chtěli doprovodit své blízké v jejich přirozeném prostředí a ráda se podělím zkušenostmi.