Děsím se budoucnosti
Truchlení a vyrovnávání se se smrtíMathyas
Dobrý den přátelé,
Dostal jsem se do situace, o které jsem si myslel, že se mě nikdy nepotká. Žil jsem jen se svou milovanou ženou v krásném a láskyplném vztahu. Žili jsme pro sebe a byli tolik šťastni. A najednou přišlo velmi vážné onemocnění mé ženy. Vše najednou bylo zpřetrháno a byli jsme od sebe odděleni. Manželka je již 5 měsíců v nemocnici a doktoři mi nedávají naději. Život se mi náhle zhroutil a já cítím v sobě nezstálou bolest a smutek. Trápí mě velká samota a bojím se noci. Jsem najednou sám a nemám s kým komunikovat. Známí mi poklepou po ramenou a řeknou musíš být statečný. Ale není to vůbec jednoduché. Děsím se budoucnosti. Hledám motivaci, záchytný bod pro další život. A nějak se mi to nedaří. Budu velmi vděčný za každá slova. Přeji Vám všem krásné a šťastné dny
David
Dobrý den,
vím přesně o čem píšete. Dnes je to přesně 5 let, co mi umřela manželka, maminka dvou dětí. Také jsem si myslel, že to nedám, ale žiju - když kvůli nikomu jinému, tak kvůli dětem. A kvůli ženě, slíbil jsem jí, že se o děti postarám. Letos jsme se přestěhovali - jsou to od té doby moje první Vánoce k žití. Vím, jak zoufale potřebujete nějaký pevný bod v tom moři beznaděje a zbytečnosti. Pro mne to byly děti, které mne potřebovaly. Pokud to není možné, třeba je v okolí někdo jiný, kdokoliv, kdo potřebuje pomoct. A tím dát nějaký pevný bod.
Marie
Dobry den,pomuze VAM BRUNO GRONING,www.bruno-groening.org. Ja jsem velice spokojena,jsou tam fajn lidicky
Dalibor
Je mi líto, ale nepomůže. Stejně jako nepomohl lásce mého života...jsou to právě 4 měsíce, co mě opustila navždy. Od te doby nežiji, jen existuji...
Hana
Dobry den, Mathyasi, z vlastni zkusenosti doporucuji najit si pomoc, psychologa/terapeuta, nekoho “zvenci”, kdo Vas vyslechne, poradi, podrzi a hlavne tu pro Vas bude, az prijde to nejztezsi. Muj tatinek odchazel 10 dlouhych let, dolehlo to na me po nejakych ca 5ti letech a zvolila jsem tuto formu pomoci. Ne, ze by tim jeho smrt (meli jsme ho s matkou a bratrem posledni mesic v domaci peci) byla pro me lehci, ale mela jsem s kym o tom mluvit (oni ani pratele a rodina obcas nevedi/nestaci). Bylo to pro mne i spojeni se svetem “venku”, kam jsem mohla prijit a vedela jsem, ze ted je jenom muj cas a mohu se vypovidat, byla to takova kotva...Jste v hrozne tezke a smutne situaci, neni zadna ostuda rici si o pomoc. Kazdy to mame jinak a na to nejtezsi jsme nakonec bohuzel stejne sami, ale jsou cesty, jak se s tim lepe vyrovnat a mista, kde je lehci se vyplakat...Drzim moc palce, vsechno zvladnete.
