Natálie
  (kontaktovat autora příběhu)
14. března 2023
Truchlení

Cítím se vina za smrt svého přítele, otce mé holčičky

Nevim jak začít. Dostala jsem se sem vyhledáváním všech možných veci.
Je to skoro mesic co mi umřel přítel, otec mého ročního dítěte a moje láska. Do ted si rikam, ze jsem toho neudělala dost, ze jsem ignorovala to co se mi dělo pred očima. Nevim jak s tim mam žít. Vsichni mi říkají, ze jsem udelala co jsem mohla, ale ja to tak necítím a nikdy to tak citit nebudu. Premyslim jestli to vubec mam sem poslat uprime se bojím, ale potrebuju názor nekoho kdo me nezná a nesnaží se me jenom utěšit. Potřebuji vedet pravdu.
Muj přítel byl pracant, kazdy den byl v praci.. doslova kazdy den. Pracoval v gastronomii.
Nikdy se nezastavil i kdyz mel treba jen rýmu, nebo vyvrtany zub. Za všech okolnosti pracoval, mel velkou zodpovědnost v praci a více deti. Chtel se o vsechny vzdy postarat. Byl naprosto neobyčejný člověk.
Ty posledni dny jsem ho ani nevidela, vracel se z prace v 5 hodin rano a odjížděl driv nez jsem se vzbudila. Nespal skoro vubec jeho posledni dny na tomto světě.
Kdyz jsme se rano probudily tak jsem se hned sla postarat o naši roční holcicku, dala jsem ji mleko a čekala jsem na nej az prijde za námi. Většinou býval hodne dlouho na záchodě. Tam uz od te doby co se zname (4roky), ho slyším vykaslavat a smrkat. Cele to rano si porad sedal.. postavil se oblékl si kalhoty a zase si sedl. Zeptala jsem se ho co se mu deje, rekl ze je unaveny, boli ho zada.. ze ma zimnici. Rekla jsem mu, ze dnes vubec nepůjde do prace, potrebuje si odpočinout, ze to tam bez nej aspon jeden den zvládnou.
Na to mi odpověděl, ze musi zavést zboží co ma v aute jeste do prace. Tak jsem mu rekla dobre, ale pak dojedes domu (praci mel od dobu max 20 min) a budu ti volat. Jeste pred tim nez odjel, tak si sednul na delší dobu, hladila jsem mu zada. V praci byl tak 3 hodiny, zavolala jsem mu jak je na tom, on rekl, ze posbira síly a dojede.
Pote co uz byl na ceste mi zavolala jeho kolegyně, ze opravdu nevypadal dobre, ze sedel v nastartovanem autu 15 min, ze ji mam dat vedet jestli vubec dorazil domu. Ihned jsem v hlavě mela myšlenku toho, ze se nekde vyboura.. pry, ze mu nabízeli i to, ze ho odvezou, ale on odmítl. Nabízeli mu i ze mu zavolaji doktora a to on radsi odjel.
Domu dorazil, videla jsem jeho auto z okna, ale porad jsem neslysela, ze by se otviraly dveře od bytu. Po 10 min otevřel dveře a sel hned na zachod. Žijeme v malém bytě, ze zachodu jde slyset vse, jen jsem slysela tekoucí vodu a ze ma asi průjem.
Po 15 min na záchodě vyšel uz prevleceny a hned si lehnul na gauč. Začal se třást, rikal, ze mu je zima. Tak jsem ho prikrila, dala jsem mu caj a lehla si k němu aby jsem ho zahrala. Hned mi rekl, ze ale potrebuje dýchat, tak jsem sla o trochu dal a ptám se ho co ho boli. Rikal ze ho boli hrudník, zada, je mu zima a vykaslava az cerny hlen. Byl to bohuzel velky kuřák.. tak jsem si myslela, ze ta zimnice mu i zabarvila hleny. Samozrejme mi to nedalo a vyhledavala jsem na internetu co to znamena.. jak se muze zhoršovat zimnice. Vyhledalo mi to cerny kašel a akutní zimnice.. nic jineho.
Začal mit i jinou barvu v obličeji, tak jsem se ho neustale na neco ptala co delal ty dny co jsem ho nevidela, co jedl, jak mu bylo. Rekl, ze vcera nemohl nic delat, ze ho i brnela ruka v praci a usnul na zidli v kanceláři. Na to co jedl, rekl ze vcera neco mel vecer. Aby jsem to nejak zhrnula.. myslela jsem si, ze mu neni dobre z nějakého jídla a do toho jeste ta zimnice.
Potom se přestal třást a vypadalo to ze uz je to lepsi.. dala jsem mu acc long na ten kašel a hleny a pil hot drink i caj. Jist vubec nechtel, coz u nej nebylo nejak zvláštní.. vzdy se najedl pozdeji. Pozdeji byl klidnější, dokonce i na chvili usnul a chrapal i sypal po celou dobu. To on vzdy, protoze mel špatnou nosní přepážku. Kdyz spal tak jsem mu držela ruku, bylo mi strasne kdyz jsem mu nemohla nijak vic ulevit, ale dal mi na jevo, ze potrebuje klid. Opravdu byl hrozne unaveny. Malicka mi spinkala celou dobu a on taky. Potom co se mi malicka probudila, tak jsem ji zacala krmit a on se taky probudil s tim, ze mu je hrozne horko. Vstal sel na zachod (10min), přišel sel si pro vodu a sedl si. Rikam mu prosimte lehnu si, podám ti cokoliv jenom zůstaň v klidu ležet. Rikal ze caj nechce ze mu mam balit studenou vodu, tak jsem tak udelala. Mel jen sundane tričko a kdyz jsem mu sla namazat zada voltarenem, tak jsem si vsimla zbarvené kůže. Myslela jsem si, ze je to tim co snědl a zimnici… uz ani moc nesypal, nekaslal.
Lehl si a ja dokrmila malou. Na chvili jeste usnul a probudil se hned co jsem dokrmila malou. Beze slova sel normalne na zachod, znovu byl tak delší dobu a ja si hrála s dcerou. Potom slyším jaky ma průjem a ze i zvraci, tak jsem si rekla ze uz to ze sebe dostává ven. Po chvilce najednou slyším, ze se otviraji dveře od sprchoveho koutu a to je to posledni co slyším. Voda neteče je tam najednou ticho, tak beru maličkou a jdu na nej zatukat. Neoziva se… otevřela jsem a byl na záchodě opreny zády o zeď. Otevřené oči a výraz proste zadny.. nikdy na jeho výraz nezapomenu.. jako by tam uz proste on nebyl.
Hned jsem odložila maličkou do postýlky vzala si mobil a volala záchranku. Celou dobu jsem byla u nej. Volala jsem jeho jméno rvala jsem na nej i facku jsem mu dala, myslela jsem si ze jenom omdlel. Pote co jsem mluvila s paní na telefonu rekla ji vsechno na co se me zeptala, jsem zacala křičet ze neni při vědomi, vubec se na me nediva, nemluvil jen vydával mrčivé zvuky. Zacala mu téct krev z nosu a pusy, hned potom co vydal ten zvuk na ktery nezapomenu. Paní mi rekla ze ho mam okamžitě dat ma zada jestli to zvladnu a začít prvni pomoc. Byl opravdu tezky, tak tezky a ja se snazila ze všech sil ho dostat dolu na zada. V tom procesu se ptám paní, jestli se neudusi kdyz mu teče krev z pusy. Ani nevim co mi na to presne rekla, vim ze trvala na tom aby jsem mu zacala tlačit na hrudník. Tlačila jsem mu na hrudník jak jsem nejvic mohla, paní mi rikala ze mu muzu zachránit život, jen ze mam neustale tlačit. A ja tlačila jak jsem nejvic mohla.
Jeho oči byli v sloup, čelist uvolněna, byl tak bledy, bricho mej povysle do strany.. v duchu jsem vedela, ze mu nemuzu nijak pomoc, ze uz tu neni. Ale porad jsem tlačila a sledovala jeho obličej.
Za 8 minut přijela sanitka odtáhli me od nej a okamžitě začali s ozivovanim.
Me zavřeli k maličké do pokoje jeste s jedním zdravotnikem. Nedokázala jsem se uklidnit.. nevěděla jsem co mam delat. S maličkou si hrál ten zdravotnik zatímco ja jsem chodila sem a tam snazila se dýchat jak mi radil. Opravdu nejhorsi pocit bezmoci..
Mel jeste tep, nebyl mrtvý. Snažili se ho oživit 40 min a bohuzel moje životní láska, opora, přítel, táta me dcery a uzasny člověk zemřel. Za 3 dny jsem se dozvedela co se mu opravdu stalo. Nic mi nechtěli rict, protoze jsme nebyli sezdaní. Byla to plicní embolie.
Uz jsem si toho tolik četla jestli, kdyby jsem jenom ja blba zavolala tu sanitku dříve jestli by tu stále byl s námi. Nebo proc me nic z toho jak se choval, vypadal a celkově nedohnalo k tomu aby jsem sakra tu sanitku zavolala!! Je to moje vina.. myslela jsem spatne a do konce svého života si to budu vyčítat. Moc to boli a bolet bude. Nevim proc to pisu.. nijak si nemyslím ze mi to udela lip, ale asi jsem se potrebovala svěřit nekomu jinému. Je mi to strasne líto. Za každých podmínek budu vyhledávat lékařskou pomoc.. neni dobre veci přecházet. Miluji ho a jsem mu neskonale vdecna za nasi krásnou holcicku a za vsechny vzpomínky co mi navždy zůstanou v srdci. A omlouvam se, ze jsem neudělala vic…

37 lidé vyjádřili účast.
Tereza
29. června 2023
Manžel mi zemřel před týdnem. Ráno se mu udělalo špatně, odmítal zavolat zachranku, stomická sestra, která u nás byla kolem 12.00 nám doporučovala zavolat záchranku, stále odmítal, povolil až navečer, kdy mu bylo opravdu opravdu zle. Na Jipce ze začátku odmítal gastro sondu, pak ji připustil. Nicméně už ho nedokázali zachránit, akutní zánět slinivky:(
Výčitky mám neustále, i když mě všichni přesvědčují, že za to nemůžu:(
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
21. května 2023
Svuj pocit viny si v sobe nesu uz dva roky,tusila jsem ze neco neni v poradku po manzelove,, pracovnim urazu,, on to vlastne ani uraz nebyl vzdy me odbyl ze ma narazena zebra ze to boli dlouho,podvedome jsem citila ze je neco spatne nenechal se presvedcit aby sel k doktoru,byl covid bal se aby mi neco neprinesl domu ,ubehlo 6,7 mozna osm tydnu menil se mi pred ocima,byl posmutnely,byl jiny stale me presvedcoval ze bude vsechno v poradku a ja ho porad presvedcovala,zacal byt velmi unaveny a stezoval si na bolesti zad,to strasne pondeli kdyz pro me prijel do prace byl zvlastni jako zarazeny a jen mezi reci prohodil ze ho boli ty zada a na prsou ze tahal tezke veci,po delsim hovoru slibil ze uz se rozvolnuje covid je na ustupu ze pujde k doktorovi,po navratu domu delal veci jinak nez vzdycky kdyz jsem na nej uhodila co mu je,najednou mi rekl ue ma tupou bolest pod levou lopatkou vydesilo me to okamzite jsem chtela volat rychlou zakazal mi to rekl ze si odpocine vezme prasek na bolest,chvili lezel pak rikal vsechno je fajn,mel hlad najedl se povidal si se mnou a uz se mi zdal i trosku vesely,byl na pocitaci porad jsem se ptala jak mu je,rikal dobry,to uz bylo pred pul desatou vecer,jen jsem si odbehla na zachod 2 min.zarazilo me zvlastni chropteni,zvlastni zvuk myslela jsem ze zvenku sla jsem se podivat a v tom si vsimla manzel,chroptel ,hlavu zvracenou dozadu,byl bezvladny ale jeste pri vedomi kmitali mu zornicky strasnou rychlosti,pak zacal strasne zvracet tolik jsem se bala aby,se neudusil zvratkama drzla jjsem mu hlavu a cele telo v poloze aby,se neudusil pak se jeho telo vzepjalo a zhroutil se z te zidle ve zvlastni zkroucene poloze,uz nemel tep byl bily bez znamky zivota vedela jsem ze je konec,prijely,dve zachranky oznamily mi ze na 99% ho nezachrani presto se pres hodinu snazili,rekli mi ze smrt byl tak strasne rychla ze ani oni by mu nrpomohli,neverim myslim zr me chteli jen uklidnit,pri manipulaci s tezkym bremenem do schodu si poskodil aortu a srdceni,chlopen skoro dva mesice s tim zil,smrt byla rychla tak nahla,necekana vycitam si co jsem mela co jsem mohl mohl tu byt zdravy,urostly chlap plny,sily a chuti do zivota,tolik jsem toho zanedbala mimo bolesti a smutku z jeho ztraty me nici moje vlastni vycitky a svedomi...nikdy si to neodpustim....
Milan
10. dubna 2023
Mám to stejně, je to pět let a pět měsíců. Za poslední tři týdny se mi tak zhoršil zdravotní stav, že jsem se rozhodl s tím něco dělat. Vrátili se mi bolesti páteře, bolesti břicha.
Alča
9. dubna 2023
Milá Natálie, nejste lékař a možná i kdybyste byla, dopadlo by to stejně. Příznaky, které váš přítel měl - zimnice, nával horka, slabost, průjem, zvracení, to jsou symptomy kdečeho, vy si nemůžete nic vyčítat, to byste se utrápila. Prosím, nedělejte to. Je to velká tragédie přijít o životního partnera a zůstat na výchovu malé dcery sama a je mi to velmi líto. Zvládnete to, přežijete to, váš smysl života bude ve vaší dceři, která je dílem vaší lásky. Ale teď je to noční můra a bohužel tato cesta je trnitá. Obraťte se na rodiče, přátelé, neuzavírejte se.
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
30. března 2023
Rozumim ocem pisete byla jsem v podobne situaci jen jsem netusila ze si manzel pri pracovnim ukonu poranil aortu zemrel mi behem par minut v naruci je to 22,5 mesicu svoji vinu si denne prozivam nikdy si neodpustim,neposlechla jsem svuj instinkt a sesty smysl,nikdy si to neodpustim muze mi tisic doktoru rikat ze jsem nrmohla udelat vuc,vim ze jsem mela jit za hranici dvych moznosti,neumim bez nej zit,byl moje vsechno,ten smutek z jeho ztraty je cim dal horsi....
Věra
24. března 2023
Víte, většinou to má každý dáno, kdy se tady jeho čas naplní a i kdybyste zavolala dřív, mohl by na embolii zemřít v nemocnici. Lékaři také nejsou všemocní, i když tam je pacient včas, může se cokoli přihodit. Lidský organismus nevydrží dlouho fungovat, když nemá dostatek odpočinku, Váš milovaný žil příliš hekticky a rychle. Byl přeci sám za sebe zodpovědný, vybral si tuto cestu. Je to smutné, ale takové věci se prostě dějí a nikdo z nás to mnohdy neovlivní. Rozhodně si nemáte co vyčítat, Vy jste o něj pečovala s největší láskou a respektovala jeho priority. Přeji Vám hodně sil, možná máte v životě potkat jiného partnera, možná se vše děje proto, že to tak má být, i když to hodně bolí. Přeji hodně sil, chce to spoustu času a nakonec si zachováte krásné vzpomínky.
Světlana Vášová
  (kontaktovat autora příběhu)
16. března 2023
Milá Natálko, přijměte prosím moji hlubokou soustrast nad ztrátou partnera a tatínka Vaší dcery. Chápu, že cítíte vinu a že stále dokola přemýšlíte, co jste mohla nebo měla udělat jinak. Pravda je ale taková, že všichni děláme to, co v tu danou chvíli považujeme za to nejlepší. Rozhodně jste nemohla tušit, jak moc je to vážné. Přítel byl prostě unavený z práce, málo spal, práce v gastronomii je velice náročná, ač se to tak na první pohled vůbec nezdá.
Patří k tomu i ta nepravidelná strava a navíc je zrovna doba chřipek a nachlazení. Nemyslím si, že jste mohla poznat, k čemu se vlastně schyluje.
Můj muž odešel na rakovinu plic, vlastně jsme vůbec nevěděli, že ho ta nemoc vlastně už léta pomalu zabíjí. Taky pracoval v gastronomii, vím tedy, jak to tam funguje - s únavou, jídlem, stresem. Také vím, že prostě v tomhle provozu nejde, aby někdo jen tak zůstal doma, protože se necítí dobře. Mají to tak, zakódovaný v sobě, že prostě do práce musí, v podstatě za každou cenu.
Jsem si jistá, že jste víc udělat nemohla, a nepíšu to proto, abych Vás nějak uchlácholila, ale protože to tak vnímám. Víte v téhle situaci, takhle krátce po odchodu někoho milovaného, prostě člověk není schopen racionálně myslet. Bude trvat ještě dlouho, než začnete všechno zase vnímat alespoň trochu normálně. Chci tím říct, že to slovo nikdy, které jste použila na začátku Vašeho příběhu, časem získá trochu jiný význam. Nikdy je neuvěřitelně dlouhá doba a nikdy by se nemělo říkat nikdy.
Je mi moc líto, co Vás potkalo, zkuste facebookovou skupinu "vdovy a vdovci (s dětmi i bez)". Je to uzavřená skupina neuvěřitelných lidí, kteří v té skupině vlastně ani být nechtějí, ale moc, moc to pomáhá. Věřte mi, osobní zkušenost.
Nebudu Vám říkat, že bude líp, že čas všechno spraví, že se máte držet...to jsou klišé, které slýcháte dnes a denně už skoro měsíc. Už nikdy nic nebude tak jako dřív, ale hrany smutku a zoufalství se trochu otupí, určitě se zase jednou zasmějete, protože Vám nezbyde nic jiného - máte malou holčičku, která teď má už jen Vás.
Tak směle do toho, a přijďte mezi nás do skupiny, nebudete na tu hrůzu sama, je nás tam hodně a pomůžeme Vám.
Světlana