Chybíš mi

Je to teprve pět měsíců, ale pro mne je to věčnost a neumím a nechci si přestavit, že tě nikdy nepotkám. Že už mě nikdy nepohladíš, nebudu ti nikdy volat, nikdy se na mě neusměješ... Jak strašně moc mi chybí Tvůj úsměv. Dala bych cokoliv za to, abys mi zase vynadala, že nemám uklizeno a v bytě je jak po výbuchu. Jak strašně moc bych tě chtěla držet za ruku. Ale ne jako v únoru, kdy jsem tě držela a tys odcházela. Chtěla bych tě držet za ruku jako tehdy, když jsem byla s bráchou malá a my jezdili na výlety, kdy jsi nad námi bděla, když jsme měli horečky (protože jsme je vždycky chytili jeden od druhého). Chybí mi tvoje ruce - drsné, pracovité, laskavé. Nikdy nezahálely, když někdo potřeboval pomoci. Byla jsi vždycky nablízku a každý kdo tě někdy potkal a jen chvilku s tebou byl, tě musel milovat. Nesoudila jsi nikdy nikoho, ke všem jsi se chovala stejně laskavě. Ne naivně, protože jsi dovedla velmi dobře lidi odhadnout. Nesla jsi veškerou tíhu nejen nás, svých dětí a manžela. Ale všech, kdo na tebe vkládali své starosti, kdo se ti vyplakávali na rameni. Vždy jsi se tvářila statečně - a opravdu jsi taková byla. I odejít jsi dokázala statečně. Já se přiznám, statečná nejsem. Ta bolest nepřebolí. Chci být jako ty, ale nevím, jestli to dokážu.