Chronická insomnie jako pomalý zabiják

Dobrý den všem, nevím, jestli tohle téma úplně spadá ke článkům, které si tu pročítám, ale jsem tak zoufalá a moc by mi pomohlo, kdyby se nasel clovek, který trpí jako ja a ja věděla, ze v tom nejsem sama. Tak to zkusím. Začalo to už když jsem byla malinka.. nejdříve se to samozřejmě dalo snášet, přicházelo TO ve snesitelnych intervalech a zase odchazelo, od te doby, co jsme se přestěhovali na vesnici to začalo nabírat obrátky.. poté otěhotněla s bráchou, situace se na 9 měsíců uklidnila, ale poté to opět začalo, jako dítě jsem to nevnimala, co se děje, máma se vždy snažila, aby se mne její problém co nejméně dotýkal, byla jsem spokojeně, nic netusici dítě, měla jsem šťastné dětství, snažila se nám ho udělat co nejhezčí a většinu času se premahala, aby ty dny fyzicky zvladala.. a zvladala, vzdy to nějak zvládla, přes to vše jsme cestovali po vyletech, podívali se k moři, maminka nám vždy na narozeniny pekla dorty, chystala oslavy, chodila na třídní schůzky, učila se s námi, mluvila s námi o všem, starala se o domacnost.. i když byla příšerně unavená, vždy se zaprela abychom nic nepoznali. První moment, kdy jsem pochopila, ze něco není v pořádku byl, když jsem se vrátila ze školy domu, to mi bylo asi deset, a maminka nikde. Ptala jsem se tatínka, a on mi rekl, ze je v nemocnici a ze se za ni pojedeme podívat. Nechapala jsem, proč tam je, vždyť ji přece nic nebolelo a na nic si nestezovala.. když jsme za ni byli v nemocnici, hrozne jsem se o ni bála, měla všude hadicky a vypadala příšerně unavene, držela mě za ruku a řekla mi, ze bude za chvíli doma.. a ano, byla, ale nikdo ji nepomohl. To byl první impuls, kdy jsem začala vnímat její nespavost. Ta nespavost prichazela v nepravidelných vlnach, někdy trvala měsíc, někdy 2, někdy “jen” probdela par noci a pak zase par týdnu spala.. jak kdy, ale porad se držela, byla moc statecna a bojovala. Kvůli nam, abychom o nic z dětství neprichazeli..Chtěla mít všechno hezke, hezky nachystane, vyzdobene. Moje maminka má neskutečný talent na aranzovani dekoraci, má neskutečnou trpelivost a vždy chtěla mít všechno do puntiku.ten důvod, proč tohle píšu je, ze ji to k její nespavosti nepridavalo. Dalším důvodem určitě byly a jsou ne moc dobre rodinné vztahy. Maminka nemela nikdy moc dobrý vztah s její matkou, která ji ovladala negativně v jejím životě a stále ovlada, dříve nemela ani moc dobrý vztah s tchýni, se kterou si vyloženě nesedly a která ji dávala dost hnusne najevo, ze z tatínkova výběru není zrovna nadšena. Těchto faktoru, které ovlivnovaly její spánek je samozřejmě vic, ale tyto budou asi ty hlavni. No a tak to pokračovalo, dále se prepinala, dále jela na záložní motor, neuměla odpocivat a dále se starala o nás jak nejlépe uměla. Až ji tělo začalo dávat čím dal častěji, ze takhle teda ne. Nespavost se začala objevovat čím dal častěji, všechen ten nakumulovany stres si začal vybírat svou Dan. Tehdy to začala intenzivně řešit, ale nikde ji nedokázali pomoci. Žádné antidepresiva ani žádne prášky na spaní tento problém nevyresily.. rapidní zhoršení jsem začala pocitovat kolem svého 15 roku.. to bylo ale stále ještě v únosné fazi, stále měla světle dny, kdy se mohla nadechnout, nabrat sílu a popřípadě i něco zažít. Protože vždy, když měla období kdy spala, tak byla šťastná, a ja s ni, věděla jsem, ze stravime hezky den a ji to hrozne nabijelo. Jenže bohuzel toto období vždy vystřídalo to horší.. a takhle to jede porad.. ovšem nejhorší rok pro nás nastal v roce 2018. Začalo to asi v březnu, takové to nespaci období, ale to jsem ještě byla relativně v klidu, protože jsem to znala, říkala jsem si, tak teď těch par skaredych týdnu nějak preckame, a potom bude zase lépe.. no, jenže tentokrat to tak nebylo, tentokrat se to rozjelo ve velkym.. dnes je unor, 2019 a stále se nám to lepší a světlejší období nedostavilo., spíše se to zhoršuje, mám hrozny strach, ze o ni prijdu.. tehdy to začalo v březnu, přestala spat tak 2-3x do týdne, začala upadat do depresi a vybudovala si psychicky blok ze spanku. Proste se začala bat chodit večer do postele. Když ty noci přicházely, zažívala strašlivý muka a ja s ni.. celou noc pochodujete po domě, díváte se jak trpí, držíte ji za ruku, brecite, nadavate, proklinate celej svět, potom se modlite, prosite nadprirozenou silu, potom už jen zoufale doufate, ze usne.. a když neusne, tak tyto pocity a činnosti pokračují cely následující den.. a porad jen doufate, a potom teda konečně usne, vy se ráno probudite, jdete dolu a vidíte ji jak sedí na gauci a snida. A v tom se vám prokrvi cele tělo a vy cítíte neuveritelne štěstí. Cítíte štěstí, ze usla, ze už je ráno, ze nebude mit ty straslivy psychicky stavy a ikdyby nemela sílu vyjít ven, tak ze to bude aspoň relativně klidný den.. cítíte se neuvěřitelně šťastní a vděčni.. ovšem jen do večera, potom už nastává zase stejná situace, ona má strach, vy ho mate samozřejmě taky, ale nedavate to na sobě znát.. a situace se zase opakuje. Celou noc a cely den vám buši srdce strachem, co se bude dít, jestli se ji něco nestane, jestli si neco neudělá, jestli usne nebo neusne.. a takhle porad.. potom usne, usne druhy, i treti den.. cítíte se šťastní jako nikdy predtim.. druhy den vyjedete na výlet, ona se usmívá, vy taky, fotite se, zajdete si na dobrý obed a dobrou kavu. Vidím, jak je na chvíli šťastná a jak alespoň na chvíli nemyslí na tu skaredou nespavost.. cítíte se nadherne, říkáte si, jak je ten svět jednoduchý, když jde clovek večer spat a ráno se probudí a muže fungovat. Tyto chvíle nám s maminkou vždy dodavaly tu další silu, měly jsme na co vzpomínat a na co se upinat v těch horších chvílích. Ja sice spat mohla, ale ve finále trpela psychicky stejně jako ona, protože jsem se divala na to, jak můj nejdůležitější clovek v životě trpí. Taková automatická věc, vždycky si rikam. Všichni chodí do postele s radosti, ze si odpocinou, ze neberou nové síly, nikoho nenapadne jaké to asi je 15 let spat-nespat.. nikdo si neuvědomuje, když řeší skaredy úces nebo to, ze si nemuze koupit značkový obleceni, ze to jsou naprosto zbytečný věci. Ze bez životně důležitých funkci nemůžeme fungovat, a ze někdo trpí něčím takovým, co ho omezuje v základních vecech.. chtěla bych, aby si všichni uvedomili, co mají, aby si vážíli toho, ze můžou spat, aby si vazili toho, ze mají spokojene rodiče a můžou si v klidu vest svůj zivot. Tohle bych chtěla, abyste si všichni uvedomili, až budete řešit nepodstatne věci. Ze jsou ti lidi, kteří trpí mezitim co vy si spokojeně spite.. protože ty pocity jsou naprosto sileny, je to zoufalost, bezmoc.. nyní jsme ve fazi, kdy se smaží už 3. Noc marne usnout.. vidím na ni, jak ji už každá probdena noc dává víc a víc zabrat, jak už ztrácí chuť porad neustale padat a následně se zvedat.. jak ji další a další noc poznamenavaji, jak ji ubyva energie.. Je to tak strasny pocit, když tohle potká nejmilovanejsiho člověka a vy můžete jen prihlizet. Když vzpominate na dny, které jste si spolu užívaly a nemyslely na tu hnusnou nespavost..když si predstavujete, jaký byste mohly mít zivot, kdyby vás to nepotkalo.. když si predstavujete, jaký by to mohlo být v budoucnosti, až se vdate, porodite dite, až bude babickou a bude si tu roli užívat a to dítě ji bude milovat stejně jako ja. O tomhle sním a rikam si, vy všichni to mate a berete to automaticky, ale ne každý tohle štěstí má.. všichni mluví o kariernim rustu, o cestování, o ambicich, cilech.. moje štěstí je, když ji vidím v těch dobrých dnech a když se můžeme spolu zasmat a vyjít na prochazku.. to je pro mě absolutní pocit stesti.. vždy se snažím z těchto dnů načerpat co nejvic síly, protože nikdy nevím, jak dlouho to bude zase trvat a kolik ji budu potrebovat. Věřím tomu, ze kdybychom se vzajemne nedrzely, tak už se dávno zblaznime. Hlavně maminka, protože to ona zaživa ty šílený stavy.. ale ja taky, myslela jsem; ze jsem silná, ale když se to týká ji, tak silná nejsem, vůbec nejsem silná, cítím, jak mě to strašně pohltilo, jak už to ziju s ni a neumím se od toho odpoutat, neumím myslet už na nic jiného, nemohu si nic naplanovat,’protože nevím, kdy mě bude potřebovat.. ja jsem s ni rada, chci ji být oporou, ale bohuzel to má dopad i na můj osobní zivot.. který už ztrácím, začala jsem pocitovat, ze už se neumím odreagovat s kamarady, Protože mě zacina iritovat ta jejich bezstarostnost, začala jsem vnímat v konverzacich s lidmi, když mi říkají no šla jsem si schrupnout, tak už si myslím, ty se mas, ze si můžeš jit jen tak schrupnout..jdu do obchodu a dívám se na prodavacku a rikam si, ty se mas, tys ráno vstala a šla jsi do práce, sice ses za pokladnou, ale vyspala ses.. ze nejsem normalni? To asi nejsem, protoze můj zivot v posledních měsících je jedno velké napětí, ale nedokážu ji v tom nechat, protože vím, ze jsem jedinej clovek ve kterým má oporu. Naštěstí mám Skvělého pritele, ten mě drzi,bohuzel spolu nemůžeme být tak často jak bych chtěla, i ty 2 hodinky denně s nim mi pomáhají potom všechno lépe zvládat, otázkou je, zda to se mnou vydrží i v těchto stizenych podminkach, zda bude mít nás vztah nějakou budoucnost a zda se budeme moci časem posunout.. protože ja nikdy nevím, co bude zítra.. a jediný, co si ze srdce přeju je, aby se to alespoň trochu zlepsilo.. je mne jasný, ze to asi nezmizi po tolika letech ze dne na den, ale aby se to aspoň omezilo do snesitelne míry. Čím dal častěji začala myslet na sebevraždu, začínám hystericky brecet jen když na to pomyslim, protože zivot bez ni by pro mě neměl žádnou cenu. Tohoto se strašně bojím, noc co noc kdy mi s tímto vyhrozuje nemuzu spat a přemýšlím, a doufám, ze to jen tak řekla ze zoufalosti, ale ze to neudělá.. nikomu bych nepřála zazivat takovej pernamentni strach, co vám následující dny přinesou.. vím, ze si to dává za vinu, ze na mě vidí, ze mě to taky dost poznamenava, ale ja ji to za vinu nedávám, vim, ze za to nemůže, ze si nespavost vybrala prave ji a nikdy ji to nebudu mít za zlý, ikdybych měla mít v budoucnu nějaký psychicky následky.. protože je to ten nejhodnejsi clovek, kterého znám.. je strašně tezky žít v tomto světě, ve kterém si každý užívá a má se dobře, a vy se na to jen díváte přes sociální sítě, kamarádi vám posílají fotky z párty, na které nejste, protože prave brecite v posteli. Je strašně tezky chodit do školy, kde se kazdej stresuje kvůli zkoušce, jestli ji dá nebo neda a říká věci jako “půjdu se obesit, jestli dneska tu matiku nedam” vy tam jen tak sedíte a říkáte si, mne je to úplně jedno jestli to dam nebo nedám, protože pro mě tohle není dulezity, pro mě je dulezita ona. Díky mamincine nespavosti mám úplně jiný priority než všichni ostatní. Nepotrebuju vidět svět, nepotrebuju mít stopadesat titulu, velikost 34 a umělý prsa, nepotrebuju mít 50 tisíc měsíčně a nepotrebuju si jezdit po vyletech. Chci jen klidnej zivot, chci být mámou, chci se podobat te své a dělat vše co dělala pro nás ona. Chci trávit co nejvíce času se svou rodinou, se svými rodiči, chci abychom byli všichni spokojeni a v klidu a stačí mi průměrná práce, kde nebudu trávit hodně času, abych mohla být s rodinou.. chci normálně žít, chci chodit do práce, chci si něco domluvit, aniž bych to musela rušit, chci jit večer spat a ráno se probudit a potkat se s mámou v kuchyni, chci abychom byly šťastné.. tohle jsou moje ambice.. kterým by se většina lidi vysmala, ale oni nevědí jaký to je když vás potká trápení, kterého jste soucasti a ve kterém žijete a víte, ze kdyby ji mohla pomoct moje část těla, tak ji ji date. Lidi se cení podle peněz, majetku, darku, ale neví, co je doopravdicka, upřímná láska k člověku který vás přivedl na svět.. je mi teprve 21 a už si prochazim zátezovym testem, a vím, ze asi nebudu mít jednoduchej zivot, protože mám jiný myšlení a jiný pohledy na svět, kterej mi přijde zvracenej v porovnání s tím, co zažívame my dvě. Ale musím zůstat silná, už kvůli ni, musím zůstat za každou cenu s ni, aby věděla, ze se o mě muže opřít, ze jsem tu pro ni, a ze jsem ochotna jejímu problému přizpůsobit svůj zivot, ze si ho dokážeme i přes to užit v omezené míře, ze máme porad naději na zlepšení, ze třeba na to vynaleznou lék, který opravdu bude zabirat.. ze je blbost vzdávat to, když mate v životě člověka který vás má rad.. ze se dá žít i s takovým handicepem, ze máme silu porad na to se zvednout, i kdyby to mělo být ještě tisickrat, protože zivot za to stojí.. ikdyz si to v těch horších chvílích taky nemyslím, ale vím, ze chci žít a ze chci, abychom byly obě šťastný. A ze doufám, ze budu mít jednou svoje děti, kterým dam lásku a porozumeni, jako ji dostávám ja. Ze nikdy nepřestanu věřit v lepší zítřky a každý světly den si uzijeme. Protože naději vám nikdo nikdy vzít nemůže. Važte si svyho spanku, nenadavejte na to, ze musíte do práce, ze musíte brzo vstavat, nerouhejte se a myslete na to, ze jsou ti lidi, kteří takový stesti jako mate vy nemají, a ze absence takové “automaticke” věci dokáže pěkne znepříjemnit zivot. Mějte se rádi a pomáhejte svým rodičům, když vás potrebuji. Nebuďte na sebe zlí a vazte si klidu. Mám te moc rada mami a budu tady pro tebe, slibuju, a nikdy neprestanu doufat, ze se to alespoň zlepší.. momentálně zase nespí a ja zase brecim a proklinam svet. Pokud se tu najde někdo, kdo trpí stejně jako moje maminka, prosím ozvěte se mi, pomůže nám když budeme vědět, ze v tom nejsme samy.
Vyjádřit účast
17 lidí vyjádřilo účast.