Bolest

Marie chapu vase zoufalstvi a bolest a verte ze si umim predstavit co prozivate,cin prochazite a co citite,pocit prazdnoty a neskonaly smutek ze ztraty jedineho syna.Osud si bohuzel nevybira a to je bohuzel pro mnohe z nas zdrcujici,drzte se prosim a opatrujte ,vim je to strasne tezke a v podstate nemozne to splnit ale pokuste se prisim....

Dobrý den Marie, chtěla bych Vám vyjádřit podporu a účast, Váš příběh mne hluboce zasáhl. Také bohužel patřím k rodičům, jimž se stala tato absolutně nejhorší noční můra, jaká se vůbec může přihodit. Můj syn nečekaně odešel (nejsem schopna napsat slovo zemřel, protože se s touto hrůzou nikdy nesmířím) před čtyřmi lety, bylo mu pouhých 19 let. Nikdy se z toho nevzpamatuji, nikdy se s tím nesrovnám. Onoho 5.listopadu 2017 můj život přestal v jedné jediné vteřině existovat, ty dlouhé čtyři roky už nežiji, pouze přežívám. Je to ten nejhorší sen, z něhož se nelze probudit. Naprosto Vám rozumím, o čem píšete. Antidepresiva mám celé čtyři roky, a s největší pravděpodobností už napořád. Bohužel k nim užívám ještě Neurol, a to v dosti vysokém množství, snažím se dávky snižovat, ale zatím se příliš nedaří. S tou bolestí prostě už nelze normálně žít, a jak by vůbec mohlo?? Pohřbít vlastní (byť již dospělé) dítě je přece naprosto proti přírodě. Nicméně se to bohužel stává. Je to ale něco tak strašného, že pro tento stav ani název není. Když Vám zemře manžel, jste vdova, když odejdou rodiče, stáváte se sirotkem. Ale co jsme my, mámy, které přišly o to nejcennější, co měly? Já sama už si připadám jen jako stín sebe sama, toto už opravdu není život. Co mi trochu pomohlo, byla práce. Vrátila jsem se zpět do zaměstnání jen dva týdny po pohřbu, říkali, že je to brzy, ale bylo to v té době nejlepší možné rozhodnutí. Doma bych se zabila, tak moc jsem chtěla (a dosud chci) jít za ním, za mým milovaným synem. Nedovedu si absolutně představit, že ho již NIKDY neuvidím, neobejmu, nepodíváme se spolu na film… Je to šílené. A ačkoliv jsem celý život založena ryze ateisticky, v tomto směru se můj postoj změnil. Nyní věřím (a doufám!!!), že “něco tam někde” přece musí být, jinak by to nebylo možné… Každý den (vlastně pořád) s ním mluvím a vím, že se opět sejdeme. Nevím sice, kde a kdy, ale v jediné doufám - toto není konec. Ostatně stejný nápis jsem mu nechala vytesat i na hrob, má tam citát z našeho milovaného Tolkienova Pána prstenů o tom, že smrtí život nekončí, to je jediné, co jsem mu mohla dát… Držte se, myslím na Vás, Pavla.

Dobrý den, paní Mária, přijměte prosím moji hlubokou účast nad Vaší ztrátou. Popravdě si vůbec neumím představit, co teď prožíváte. Každá ztráta je velice těžká. Ztráta dítěte asi je ztrátou největší. Snad najdete způsob, jak dál být na tomhle divným světě, který se během vteřiny obrátil vzhůru nohama. Snad jedinou útěchou Vám může být, že jste byla synovi oporou v době těžké nemoci. Není to moc, ale je to snad záchytný bod... samé snad... je to tak těžké psát, když docházejí slova, která by mohla nějak pomoci. Nepomůže nic, jen snad naše vůle jít dál, pro ty, kteří museli odejít. Nevím, sama se snažím a moc mi to nejde. Hledám způsob, hledám směr, obracím se s žádostí o pomoc k tomu, který mě musel opustit, aniž by chtěl. Po skoro 11 měsících stále tápu, ale co vím, že sdílení pomáhá. Člověk ví, že v tom není sám. Držte se a zkuste se trochu snažit, pro sebe, pro svého syna. Ono nám nic jiného vlastně ani nezbývá.