Bez rodiny

Ahoj všem,

potřebuji se vypsat. Je mi 47 a jsem sama, míním tím bez partnera nebo dětí. Mám tři velmi blízké kamarádky. Jsem jedináček, otec mámu opustil když mi byl necelý rok. Spoustu věcí jsem musela vyřešit ve vztazích mé rodiny, ale vždy mě milovali. Mám pocit, že už na VŠ začala nějak život jít jinak, než bych chtěla. Zemřel děda, u nás doma, babička byla anděl, ale chřadla. Byli spolu celý život. Myslím, že “zůstala”, protože by to máma sama nezvládla, já bydlela jinde. Pak jsem měla skvělé zaměstnání a pak odjela pracovat do ciziny pro jednu rodinu. Nějak jsme se navzájem adoptovali. Vychovávala jsem dva kluky. Vnímám je jako syny. Pak jsem nedopatřením skončila v Čechách (povolení k práci apod. ), ale mamča s babičkou mě podrželi a já našla skvělou práci. Po několika letech zemřela babička, také doma. Po roce mi máma řekla, že má potřetí rakovinu. Bojovala jako lev a já s ní a jednoho roku 16.6. jí řekli, že rakovina je pryč. Starala jsem se celou dobu o ní a k tomu chodila do práce. Odjela jsem opět za svou adoptovanou rodinou (měla jsem pokoj, pojištění na auto, byla jsem členem rodiny, znali mámu). Den odletu zpět domů mi volali, že je máma v nemocnici, bylo to 31.8. Nechápu, jak za dva měsíce se úplně otočil svět. Starala jsem se o maminku a 27.10. mi poklidně zemřela v náručí. Byla jsem zdevastovaná, ale přátelé mi pomohli a moje sice ne pokrevní, ale rodina také. Nebylo to jednoduché, ale život šel dál. Poté zkrachovala firma, kde jsem pracovala, milovala jsem tu práci. Rozhodla jsem se opustit městečko, kde jsme s mámou, babičkou a dědou žili a přestěhovala se do města. Nemusela jsem hledat práci, zavolali mi z jiné firmy, že mě chtějí a tam jsem dodnes a mám práci ráda. Během covidu jsem nemohla za svou druhou rodinou a jakmile jsem mohla, jela jsem konečně za nimi. Jen otec dětí, vždy pil alkohol, ale měl práci a byli bohatí, jen manželka (máma kluků) byla vážně nemocná (autoimunitní onemocnění) a jela jsem se s ní rozloučit. Otec nepracoval, aby se o ní mohl starat. Upřímně, teorve tam jsem zjistila míru, kam přešel s alkoholem (cca 27 plechovek piva denně - ne, nezveličuji). Tohle bylo těsně po covidu a pak začalo vše chátrat, pil více, po dvou léčeních se naučil, že vodka je rychlejší než pivo. Žil z úspor a ty se samozřejmě tenčili (nepracuje už asi 13 let), návštěvy byly náročné, suplovala jsem klukům rodiče, beru je za své. Vánoce 2023 byly zlomové. Otec mě chtěl “udělat radost” a přestal s alkoholem dva dny před mým příjezdem, takže jsem hned druhý den volala záchranku, málem zemřel. Odvykací stav po alkoholu je velmi vážný. V lednu 2024 jsem dostala telefonát, na který nikdy nezapomenu, jeden z kluků se zabil na motorce. Doteď nevím, jak si mám s tímhle počít. Nějak jsem za poslední rok přestávala rozumět světu. Otec stále pije, přišel o dům a já o svůj poslední domov, kde jsem měla pocit, že je rodinný. Žiju sama ve svém bytě, ale nikdo z mé rodiny nebyl už naživu, aby to tu viděl. I tak jsem šla dál, skvělá práce a sice jen tři kamarádky, ale jsou vlastně rodina. Teď na vánoce byl asi jeden z nejnáročnějších svátků, přišel totiž čas, kdy už máma kluků vyčerpala svůj čas s námi. Mohla jsem se aspoň rozloučit. Vidět opilého otce je devastující. Z chytrého, bohatého a vstřícného chlapa, který mi trochu suploval otce je troska, bez peněz a pardón, ale je úplně blbý a nechápe, proč nemůže najít práci, možná je to tím, že málokdy dorazí na pohovor. Když jsem jela domů, byla jsem vyčerpaná. Drželi mě nad vodou přátelé a práce. Pak před měsícem přišla zpráva, že pejsek mojí kamarádky umírá (ona je v cizině a pejsek ji zachránil život, když trpěla depresí a byla sama, jen mě “na drátě”. Byla jsem tady s ní u veterináře a ten den mi volala druhá kamarádka, že se rozešla s partnerem. Oba moudří, nikdy by mě ani v nejmenším nenapadlo, že oni dva by se mohli rozejít. Dva dny poté mi volali, že je čas rozloučit se s matkou, zemřela následující den. Můj “adoptivní syn” během jednoho roku ztratil bratra a matku a otec je beznáhledový alkoholik. Já už jsem byla vyčerpaná. Pak přišlo to poslední, problémy v práci. Jen blbý týden, nic jiného, ale pro mě to byla poslední kapka. Každý den může přijít telefonát o smrti otce a já jsem nějak přestala rozumět smyslu toho všeho. Ani jeden z mých milovaných nezemřel věkem. Já nejsem opuštěná, své přátele miluji a oni mě a trpí se mnou, protože já mám dost. Cítím se v pasti, protože nemůžu říct dost. Nemůžu si nic udělat, nemůžu to udělat mým milovaným. Nemůžu je ani nechat vidět hloubku mého utrpení. Chodím na terapii a pomáhá, jen už nemůžu. Jsem strašně sama, jen že moji nejbližší jsou rozeseti po světě a navíc všichni také teď prožívají těžké období. Zasekla jsem se v divné smyčce hrůzy, že umřu sama. Všichni mí blízcí byli obklopeni rodinou, mě už žádný potomek nezbyl (ano, syn, ale musí studovat a zůstat ve své zemi). A ne, neumírám, jen nejsem obrázek zdraví. Jediné, co teď můžu je prostě plakat, jsem tolik unavená a nevím, jak dál. Neunesu další ztrátu, ale budu muset, pro kluka (už se jednou pokusil o sebevraždu). Já nejsem oběť, já se strašně zlobím na osud za mé blízké. Vidět je trpět mi rve srdce a nedokážu se s tím smířit. Vím, věřím, že je to dočasné, je mi takhle měsíc, ale od minulého roku si přeji nějaký klid, protože smrt dítěte, ten pocit nejde popsat a další zprávy chodí a já chci pryč. Nevíte někdo o nějaké možnosti najít někoho v podobné situaci (bez rodiny), na kino, divadlo, pokec, blízkost někoho, kdo rozumí tolika ztrátám? Nehledám partnera, ale kámošku nebo kámoše. Potřebovala jsem někde říct, že nechci žít, ale nemám na výběr. A ano, nechci žít je sobecké, já už nechci ani jednu ztrátu, ale víc jí nepřeju mým milovaným a moje smrt by jim způsobila obrovskou bolest. Tak jen prosím nevolejte záchranku :-)