Babička

Skoro před týdnem mi umřela babička. Byl to můj poslední prarodič. Nebyla ta to přesně ta hodná babička jako z pohádek, ale i přesto jsem ji měla ráda. Bydlela s námi v domku, vídala jsem ji stále a v posledních letech se o ni i starala, protože byla maximálně na vozíčku, jinak na posteli. Nejvíce se o ni staral můj táta, teta na ni zdaleka kašlala a když byla dost nemocná, vymyslela si, že jsou na dovolené, aby nemohla přijet. Je to už skoro týden, pochopím, že jí bylo již 85 let, že prostě přišel čas, i když jsem si toto vůbec nedokázala představit. V poslední době jsme s tátou byli s babičkou v nemocnici několikrát. Až přišel den, kdy ji bylo hrozně, obvodní doktor řekl, že je to zlé a že máme zavolat sanitu, odjel. Volala jsem rychlou, byly to hrozné minuty, hrozné pohledy co to s ní dělá, čekali jsme, že každou minutu zemře. To jsem si nedokázala představit co to vůbec je. Jak strašné to je. Volala jsem každou hodinu na urgentní příjem , co s ní je, jak je. Až jsme se tam na konec večer vypravili a čekali. Když ji převáželi na pokoj už spala, tvrdě . Byli jsme s ní než ji přeložili do postele a stále jsme doufali, že to ještě bude dobré. V noci jsem měla hrozné můry a bála se, že i zazvoní telefon. Před 8 hodinou ranní volali, že v půl páté zemřela. Nikdy jsem si nemyslela co to se mnou i s tátu udělá......Takže jsem zase zůstali sami, zařídili všechny věci, převzít její věci, pohřební službu a jiné. Čtení parte je otřesná věc. ....Teta nikde, ani se neozvala, její jediná maminka....Sami s tátou skládáme věci dohromady....Já si vyčítám, že jsem se s ní pořádně nerozloučila. A co její vlastní dcera?Je jí tak příšerně jako nám? Ještě nikdy jsem nezažila jak moc strašné to je....