Ani po skoro čtyřech letech s tím nejsem smířený

Zdravím, jsou to téměř čtyři roky po smrti mé mamky. Snažím se situaci zvládat a můj největší soupeř je má vlastní psychika. Nikdy jsem se s tím pořádně nesrovnal a proč to píši zrovna dneska. Včera byl další úder do mé křehké psychiku, která se zlepšila díky mé úžasné přítelkyni ale boj s vládními úředníky, státem to mě stojí mnoho sil. Trpím na psychosomatický problémy, poprvé když se máma rozváděla s mým tátou, hrozná bolest břicha. Po druhé když mamka se vyléčila z rakoviny, když jsem zrovna nastupoval do šesté třídy a na po třetí po včerejším rozhodnutí OSSZ. Když mi byl přiznám status na invalidní důchod I. stupně. Když jsem během tří měsíce zvládnul zhubnout přes 20 kg abych se mohl vrátit do práce. Situace byla komplikovaná během lockdownu a koronaviru. Ideální kombinace operace kolene, poté lockdown, poté mě začala zlobit ploténka. Moc mi chybí máma a nevím zda to někdy vůbec přestane. Když jsem s přítelkyní je mi lépe ale sám občas to nezvládám. Jsem si toho velmi vědom ale někdy přijde taková krize, že se potřebuji ze svých pocitů vypsat. Odpočinout si a nabrat nové síly abych jsem to zvládl. Přál bych si aby to mohlo být jinak, jsem hrozný paličák a do všeho jdu na 110%. Abych dokázal zvládnout nějaké cíle ale najednou když jsem nemohl pomoc mamce, tak ten pocit totální bezmoci. Cítím se jako Anakin Skywalker ve Star wars, že jsem nemohl pomoc mamce. s pozdravem Milan
Vyjádřit účast
47 lidí vyjádřilo účast (včetně vás).