článek

Tělo jako nefungující schránka, ale oči zůstávají živé, krásné, hluboké

Čtvrtek

Vstávala jsem před pátou. Vlak na pražském Hlavním nádraží jsem stihla akorát, Pavla, kamarádka a dobrovolnice v domácím hospici, dorazila minutu přede mnou. Usadily jsme se, zpočátku jsem pospávala, vlak uháněl krajinou. Povídaly jsme si, byly jsme zvědavé a napjaté. Do Brna jsme dorazily po deváté, brzy nato jsme dojely do hospice. Bylo tam milo a vlídno.

Po přivítání a vyřízení administrativy jsme šly hned na oddělení, každá na jiné, a zapojily jsme se do ranního provozu. Hygiena a převlékání postele u pana K., většinou s pomocí ošetřovatelů. Hned nato k milé, usměvavé babičce s jiskrnýma očima paní V., která se těšila na koupel. Umyla a vyfénovala jsem jí vlasy, moc si účes pochvalovala. Poté, co pečovatelé odešli, jsem u ní chvíli zůstala a dělala jí společnost. Povídaly jsme si, přesunula jsem ji na „gramofon“ (pojízdnou toaletu), navlékla punčochy. Všechno šlo bez problémů, paní V. byla vděčná, děkovala… a najednou se rozplakala. Bylo to těžké. Vnutila mi sušenky, vzala jsem je na sesternu. Před polednem si Pavlu a mě vyzvedl ředitel, povídali jsme si o hospici a plánech na jeho rozšíření, pak jsme šli na setkání multidisciplinárního týmu, kde jsme se dozvěděly podrobnosti o pacientech, o které jsme se měly v následujících dnech starat.

Po společném obědě s Pavlou, kde jsme probraly zážitky a nabraly síly, jsem byla na svém oddělení pověřena skládáním zvláštní tkaniny, perlenu, na menší formát. Po hodině přišla záchrana, sestřička mě vyzvala, abych s ní šla podávat léky. Pomohla jsem nakrmit pana K. do PEGu, dalšímu pánovi jsem odnesla a vyčistila misku, do které vykašlával krev. Paní V. potřebovala sundat z „gramofonu“, byla celá bolavá, přeležela si rameno. Trochu jsem jí natřela a namasírovala záda, našly jsme správnou polohu a bylo lépe. Další pacienti a podávání léků, měření tlaku… Odpoledne a večer utekly jako voda. Ještě jednou jsem zkontrolovala paní V., zhasla a popřála dobrou noc.

Šla jsem do stážového pokojíku, vyřídila pár e-mailů, telefonů, zapsala si zážitky a spěchala do postele.

Pátek

Ráno jsme se sešly s koordinátorkou domácího hospice Alžbětou Markovou, která nás převezla do nových prostor, kde se nachází zázemí týmu domácího hospice. Zúčastnily jsme se setkání zdejšího multidisciplinárního týmu a po poledni jsme vyrazily do terénu – Pavla s paní doktorkou a sestřičkou na dvě přijímací návštěvy, já s Alžbětou jsme jely navštívit pána, který byl v péči necelý týden. Po asi hodinové návštěvě jsme vyrazily na tzv. pozůstalostní návštěvu, také přibližně hodinovou. Z bytu, kde před pár dny umřel pacient domácího hospice, jsme odstěhovaly antidekubitní matraci, kterou měla rodina zapůjčenou. Po krátkém obědě a kávě s Pavlou jsem vyrazila zpět do hospice. Přišla jsem akorát na podávání léků a dokončování hygieny. Opět jsem byla utahaná a šla jsem brzy spát.

Sobota

Den začal dost časně, probudilo mě slabé zvonění z dálky – nejprve jsem se v polospánku domnívala, že se hlásí o pozornost naše domácí myčka, pak jsem si uvědomila, kde jsem, rychle vstala, oblékla se a šla zjistit, co se děje. V noci slouží na dvě patra jedna sestřička a jedna ošetřovatelka. Zvonila paní J., že potřebuje vyvětrat pokoj, a zajímala se, jestli už má uvařený čaj. Otevřela jsem okno, v kuchyňce našla její termosku s čajem a donesla jí ho. Z vedlejšího pokoje jsem zaslechla volat paní H. Byla trochu zmatená. Pomohlo lehce změnit polohu, dát jí napít a hlavně držet za ruku. Pravidelně kontrolovala, jestli tam ještě jsem. Poté, co jí sestřička přidala něco na bolest a neklid, se zklidnila a usnula. Asi po hodině jsem šla dospat zbytek noci.

Když jsem přišla po snídani na oddělení, byla tam už další směna. Paní J. opět zvonila, potřebovala dovést na toaletu, zvládly jsme to. Pak jsem šla navštívit paní V. a pana V., čiperného pána, který měl vedle PEGu i tracheostomii, takže jsme se dorozumívali pomocí papíru a tužky. Zvládli jsme sprchu, stejně tak s paní V. Ta byla nadšená. Pak jsem si šla asi na půl hodiny povídat s paní J. A už byl čas oběda, krmení a rozdávání léků. Poté byl čas na náš oběd, měly jsme možnost sdělit si s Pavlou, co která zažila.

Teď je ten pravý okamžik naučit se říkat, co chce a potřebuje.

Odpoledne jsem si povídala s paní J., byla po koupeli jako vyměněná, spokojeně se usmívala a těšila se na návštěvu syna. Prý jsem jí moc pomohla. S ostychem jsem přemýšlela, jestli myslí převlečení postele nebo povídání. Vlastně jsem ji jenom poslouchala. Paní J. byla vyrovnaná, věděla, že je v hospici, měla starosti o syna a nevyřešené vztahy v rodině. Nabídla jsem jí, že nám udělám kávu, s radostí přijala. Než jsem ji uvařila, dorazil syn i se psem, dala jsem mu svoji kávu a nechala je o samotě. Kávu jsem si dala s paní V. Trochu si stěžovala na dobrovolnici, která jí chvíli dělala společnost a prý pořád vyprávěla nebo se na něco ptala. Paní V. na to neměla náladu, ale neodvážila se to říct. Snažila jsem se jí vysvětlit, že teď je ten pravý okamžik naučit se říkat, co chce a potřebuje. A že to má říct i mně. Ujistila mě, že se mnou si povídá ráda. Možná to bylo tím, že jsem ji nechala mluvit a na nic se neptala. Podle toho, co paní V. říkala, počítala s tím, že půjde z hospice domů.

Pak už byla večeře, krmila jsem pana K. zrovna ve chvíli, kdy na vedlejší posteli umíral jeho spolubydlící. Je to jediný dvoulůžkový pokoj na oddělení, toto byl už třetí spolubydlící, který tam v posledních dnech zemřel. Přišlo mi nemístné jíst jogurt, když vedle za závěsem umírá v objetí plačícího blízkého člověk. Snažila jsem se být diskrétní a pana K. zabavit tak, aby nemohl sledovat, co se vedle děje. O zemřelého se sestřičky a ošetřovatelky hezky postaraly, pána vyvezly i s postelí a přemístily ho do kaple. Tam se už scházeli pozůstalí od dalšího zemřelého pacienta. Po hygieně jsem ještě zašla za paní V. a paní J. s tím, že jdu na večeři a že se ještě stavím jim popřát dobrou noc. Vyrazily jsme s Pavlou do italské restaurace na něco malého dobrého a probraly spolu celý den.

Vrátila jsem se do hospice po osmé hodině a zastihla paní V. v rozhovoru s dcerou. Hned nás nadšeně seznamovala. Přinesla jsem paní V. minerálku a pomádu na rty, byla z toho velká tahanice, dcera mi vnucovala peníze, dost velké, podařilo se mi je odmítnout a přesvědčit ji, aby mi dala jen částku za tyčinku. S paní V. jsme si slíbily, že si ještě zítra před mým odjezdem dáme kávu. K paní J. mě sestra už nepustila, prý už je pozdě. Bylo krátce po osmé. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem paní J. slíbila, že za ní ještě přijdu, a že když bude spát, nebudu ji budit. Nepodařilo se. Právě přes noc jsou přitom pacienti často vzhůru a bývá to nejtěžší a nejdelší čas. Nabídla jsem, ať mě v noci klidně vzbudí, když bude třeba. Ale stejně budu poslouchat, jestli náhodou paní J. nezvoní. Udělalo by mi radost dělat jí chvíli společnost.

Neděle

Usínala jsem špatně, myslela jsem na paní J. Nakonec jsem ale nějak usnula. Ráno jsem po rychlé snídani vyběhla na oddělení, byl tam klid, pacienti dospávali. Spěchala jsem za paní J., byla ráda, že se vidíme. Stěžovala si, že měla v noci bolesti. Byla pobledlá, zesláblá, malátná. Úplně jiný člověk. Podařilo se mi ji dát do takové polohy, aby neměla bolesti. Ulovila přitom moji ruku a vypadalo to, že už ji nepustí. Seděla jsem u ní přes půl hodiny, ona stále kontrolovala, zda tam jsem a prosila, ať ještě chvíli zůstanu. To bylo těžké, začala se rozvážet snídaně a já jsem měla být k ruce. Nakonec se mi podařilo vyprostit a běžela jsem pomáhat se snídaní. Spící jsme nechali spát, bdící jsme obdarovali vánočkou a kakaem nebo jogurtem či pribináčkem. Krmila jsem pana K., na zapití si vyžádal colu. Za chvíli šlo všechno ven… Paní V. už byla po snídani, vesele se usmívala, na otázku, jak se vyspala, odpověděla, že výborně, a těšila se na naši společnou kávičku. Běžela jsem ji tedy uvařit, taky dortíček, který přinesla včera dcera, jsem přichystala na talířek a donesla paní V. na stoleček. Ale někdo zvonil, ošetřovatelky měly plné ruce práce, tak jsem tam běžela já. Syn od paní H. požádal, zda bych maminku posadila do křesla, že si to paní H. přeje. Přivezla jsem křeslo, přesadila paní, šlo to bez problémů. Jenže paní H. se to vůbec nelíbilo, tak opět putovala na lůžko. Po snídani byla hygiena. Pomáhala jsem při mytí pacientů, pan M., pan K., pan S. Ten byl hodně bolavý, protestoval, naříkal, snažil se spolupracovat. Nakonec, když jsem ho ujistila, že už je vše hotovo, tak nám poslal zářivý úsměv a palec nahoru. Je to zvláštní, tělo jako nefungující schránka, ale oči zůstávají živé, krásné, hluboké.

Naprosto neprofesionální. Ale…

Káva u paní V. už byla studená, kousek dortíku snědla, zbytek jsem musela povinně sníst já. Spousta mascarpone, kalorická bomba. Povídaly jsme, už jsem se trochu v jejích dětech a vnoučatech zorientovala. Pak jsem jen tak prohodila, že se s ní ještě přijdu rozloučit, po obědě odjíždím. Paní V. si zakryla obličej a začala naříkat. Chvíli jsme se objímaly a já se snažila vypadat jako hrdinka. To mi nedělejte, mně je to taky líto, přeci vám dnes přijde na návštěvu dcera a vnučka? A ona – to není ono, takovou kamarádku, jako jste vy, už mít nebudu… Zachránila mě ošetřovatelka, přiběhla, co se to tu děje, oddělila nás od sebe a oběma nám vyhubovala. Má pravdu. Bylo to ode mě naprosto neprofesionální. Ale… Na paní V. budu často myslet.

V poledne modlitba v kapli, oběd, ten jsme si daly s Pavlou zase společně. Světlý okamžik, kdy jsme si mohly sdělit, co která kde a jak zažila, a pak ještě na pár chvil na oddělení. Oběd na oddělení už byl rozdán, a tak jsme se pomalu začaly loučit. Paní J. spala, pohladila jsem ji, od včerejška hodně sešla, teď spala klidně. Škoda, že ji nemůžu držet za ruku. Paní H. taky pospávala, byli u ní syn se snachou, tak jsem ji jen letmo pohladila po ruce. Paní V. spala jak miminko, asi to tak bylo lepší, taky jsem ji jen pohladila, přes peřinu, abych ji nevzbudila. Je mi líto, že už neuvidím ty její živé veselé oči.

Jak poznáte, že je někdo na svém místě? Ošetřovatelka, dáma v nejlepších letech, vlastně už důchodkyně pracující na poloviční úvazek, rázná, se srdcem na pravém místě. Ta, která nás s paní V. oddělila od sebe. Když jsem ji hledala, abych se s ní rozloučila, našla jsem ji na pokoji u pana M., jak společně fandí při hokeji a popíjejí přitom pivo z hrnečku s pítkem. Takhle veselého a spokojeného jsem pana M. za celou dobu neviděla. Ano, byl to výjimečný okamžik, kdy nebylo nic naléhavého. Některé ošetřovatelky sednou k mobilu, jiné jdou na kávu nebo cigaretu, odpočinek potřebují. Tady si tu chvilku klidu užívali společně u hokeje, byla u toho legrace, i když jsme prohrávali. Nechtělo se mi odjíždět.

Na vlak jsme šly s Pavlou pěšky, potřebovaly jsme se trochu vyvětrat. Zvláštní okamžik nastal, když jsme přišly k nádraží a říkaly jsme si, že si před cestou dáme ještě kávu. Vstoupily jsme do nového nákupního centra vedle nádraží a najednou nám přišlo, že jsme v jiném světě. Opravdu jsou si ty světy tak vzdálené? Nevím. Ale mám o čem přemýšlet a na koho vzpomínat.

Autor/ka článku:
Klára Fischerová