rozhovor

Obstát ve smrti

„Antická filozofie má poměrně silný názor na to, co je to smrt a jak se k ní máme vztahovat,“ říká filozof a člen správní rady Cesty domů Ondřej Krása. V rozhovoru přibližuje více než dva tisíce let staré uvažování o smrti, které ovlivnilo dějiny západní filozofie a může být platné i dnes.

Ondřej Krása | foto: Jan Šilar

Smrt je v antické filozofii spojená s nesmrtelností. Co to znamená?

Platón říká, že všichni toužíme po nesmrtelnosti a věčnosti. Tato myšlenka může být v něčem překvapivá, ale Platón se snaží ukázat, že řada lidských jednání není vysvětlitelných jinak.

V řecké kultuře má myšlenka touhy po nesmrtelnosti tradici, vysvětlovala se jí touha stát se slavnými – uchovat se ve formě toho, na koho lidé myslí. Platón přichází s ještě radikálnější myšlenkou. Domnívá se, že člověk je bytost, která vždycky touží a chce být něčím víc než jen sama sebou. Respektive, že člověk není jedna věc mezi mnoha věcmi ve světě, ale je dokonce sám vztahem k něčemu jinému.

My lidé podle Platóna náležíme do oblasti vznikání, pro kterou je charakteristické rození a umírání, vznikání, zanikání, proměňování se. Zároveň se ale vztahujeme k jiným věcem, a to tak, že je vnímáme, toužíme po nich, pamatujeme si je, přemýšlíme o nich, bojíme se jich. Tohle vztahování se k něčemu není přitom něčím navíc k tomu, čím člověk je sám o sobě. Člověk je vždy tak, že se k něčemu jinému vztahuje, je tímto rozdílným vztahováním se k něčemu jinému. Aspoň si to tak někteří filosofové představují.

Člověk se přitom podle Platóna vztahuje k věcem z oblasti toho, co vzniká a zaniká, ale především k něčemu, co není z této oblasti. Vysvětlím to: vztahuje se ke vznikajícím a zanikajícím věcem tak, že je vidí jako obrazy něčeho, co nevzniká a nezaniká. Tahle myšlenka je založena na známé Platónově nauce, podle níž existují věci o sobě, ideje, které nevznikají a nezanikají a jejichž obrazy jsou věci našeho světa. Tím, po čem toužíme, nakonec nejsou ty věci ve světě, ale věci, které jsou jejich vzorem a které nevznikají a nezanikají, ale jsou věčné. I když se někdy domníváme, že toužíme po něčem tělesném, podle Platóna je to vždy stále jen nepochopená touha po věčnosti.

Dostat se od krásy věcí ke kráse duše a od krásy duše ke kráse samé.

Můžete dát příklad této „maskované“ touhy?

Význačná je v tomto ohledu Platónova analýza lásky. Platón si myslí, že ve skutečnosti při lásce netoužíme po jednotlivém krásném člověku, ale po kráse jako takové. Netoužíme po daném člověku a jeho kráse, ale po tom, co daný člověk ztělesňuje.

To je dost kontroverzní pojetí toho, co znamenají vztahy a láska, že totiž cílem naší lásky není druhý ve své jedinečnosti, ale to, co ztělesňuje. Platón nicméně popisuje cestu, jak se dostat od krásy věcí ke kráse duše a od krásy duše ke kráse samé: tvrdí, že budeme-li svou lásku náležitě kultivovat, pochopíme, že jejím cílem je věčná krása, která se pouze ukazuje na konkrétních tělech a duších našich blízkých.

Podle Platóna jsme tedy bytosti, které touží; ne po věcech, které vznikají a zanikají, ale po tom, co tyto vznikající a zanikající věci vždy nedokonale zobrazují. Tato úvaha vede Platóna k tomu, že všichni nakonec toužíme po nesmrtelnosti a věčnosti. Po tom, co nevzniká a nezaniká, co v silném smyslu věčně je.

A fyzická smrt?

Platónův dialog Faidón nastoluje provokativní tezi. Setkáváme se v něm se Sókratem, Platónovým učitelem, odsouzeným ke smrti, v jeho cele, v den, kdy bude vykonán rozsudek. Do vězení za ním dochází rodina a také přátelé, se kterými vede filozofické rozhovory. A Sókratés svým přátelům provokativně řekne, že jeho situace dnes je ta situace, kterou se všichni mají snažit následovat: „Já dnes odcházím do Hádu a vyřiďte všem, že mě mají následovat.“ Takhle záměrně provokativně vyzve ostatní k tomu, že smrt je to, k čemu všichni mají směřovat.

Přátelé ho ve vězení dříve přemlouvali, že má utéct, a o to více se nyní podivují, k čemu je to vybízí. Mají spáchat sebevraždu nebo se také nechat nespravedlivě odsoudit? Sókratés vysvětluje, že sebevraždu rozhodně nemá na mysli, neboť jsme jakoby majetky bohů a nemáme právo disponovat svým životem.

Svou provokativní výzvu vysvětluje tím, že smrt je završením cesty, kterou se snažil celý život jít. Tato cesta míří k očistě, odloučení duše od těla. Tvrdí, že zahlcení silnými tělesnými slastmi a strastmi a smyslovým vnímáním způsobuje, že nechápeme, co věci jsou, co je svět a co jsme my sami. Očista, která je přípravou na smrt, nám umožní uvidět sami sebe a věci ne jako něco, co existuje samostatně, ale co existuje pouze ve vztahu k něčemu, co není tělesné a co je věčně jsoucí. Naopak poskvrnění tělesností v nás vyvolá dojem, že tím, co skutečně je, jsou věci, které v nás vyvolávají nejprudší slasti a strasti a působí nejvíce na naše smysly.

Když se vztahujeme k tělesným věcem, nevztahujeme se nakonec k nim o sobě: nevztahujeme se ke stolu, u kterého sedíme, k fyzické věci samotné o sobě, ale vztahujeme se k němu jako k reprezentantovi toho, co stůl je. Podle Platóna, a já s tím souhlasím, nesedíme u stolu a nechodíme po zemi tak, že bychom vnímali věci jako tělesné jednotliviny. Stoly vnímáme jako případy toho, co stůl je. Právě takovéto chápání skutečnosti je tím, co bychom podle Platóna měli následovat.

Smrt tedy Platón vnímá jako takové završení vztahování se…

Ta provokativní výzva, podle níž se všichni mají snažit následovat Sókrata, který zemře, znamená: všichni se máme snažit očistit náš pohled od základní a hrubé představy tělesnosti. Máme se snažit, abychom tělesnost nechápali jako něco, co může existovat samo o sobě a ze sebe.

Tělesnost samu se musíme naučit chápat jako něco, co pouze zobrazuje něco netělesného. Něco, co není z tohoto světa. Smrt jako odloučení duše od těla tak může dokonat očistu duše od chybného chápání tělesnosti.

Smrt však podle Platóna není univerzálním lékem na problémy života, vyjevuje naše představy o světě a nás samých. Ve smrti se ukazuje, jak sami sebe chápeme. Ve chvíli, kdy se chápeme jako věc mezi věcmi, věc, která může zaniknout, rozumíme smrti jako konci a neštěstí a samotná smrt nás z tohoto omylu nevyvede. Pokud se však snažíme očišťovat duši od zaslepení tělem již během života, smrt budeme chápat jako dovršení této očisty, a ne jako neštěstí.

Jak se s těmito myšlenkami identifikujete vy?

Jsem přesvědčený, že Platón oprávněně zdůrazňuje, že nejde o to žít, ale žít dobře. Prožít život tak, že ve smrti obstojíme. Myslím, že smrt může sloužit jako úběžník, který nám umožní podívat se na život z perspektivy, která má být životu vlastní. Život ke smrti nutně spěje a může k ní spět tak, že smrt nebude životní katastrofou, která převrátí to, jak jsme se snažili žít dosud. Doufám, že tváří v tvář vlastní smrti nebudu ze svého života úplně zděšený.


Ondřej Krása
Vědecký pracovník, věnuje se antické filozofii. Od roku 2008 do roku 2012 pracoval v Cestě domů jako projektový manažer a v letech 20132016 byl členem její správní rady, v níž působí i nyní.

Ptal/a se:
Linda Tichotová Fryčová