Marginálie listopadová aneb Chvála i memento pomíjivosti

Výstava vychází z myšlenek sociálních psychologů P. Zimbarda a S. Milgrama, kteří ve známých pokusech ukázali, jak snadno se běžní lidé dokáží podílet na zlu, včetně toho, které posléze vede ke stovkám, tisícům, milionům mrtvých, k válkám i genocidám. Výstava je součástí projektu psychologie osvobození a imaginace hrdinství, jehož průkopníkem je právě Philipp Zimbardo.  
Na mezinárodní den psychologie (OSN) 4. března 2010 vyzval Zimbardo v projevu, jehož český překlad je na lucifereffect.dox.cz, k cílevědomému překonávání vnějších i vnitřních zábran k dosažení hrdinství, kterého je třeba k bránění vyššího morálního principu ve službě lidstvu. Zimbardo chce inspirovat hrdinské představy především u mladé generace a vytvořit předpoklady pro to, aby občanskou společnost tvořili „hrdinové všedního dne v záloze“, kteří by se nejen nestali snadno nástroji zla, ale dokázali by se mu také ve vzájemné spolupráci vědomě vzepřít, když „neomezená moc lidské mysli rozhoduje o tom, zda bude člověk hodný, nebo krutý, kreativní, nebo destruktivní.“
Zimbardo apeluje, abychom nikdy neobětovali svobodu bezpečnosti. Pro Česko je významné, že ve svém newyorském projevu vyzdvihl průkopnický význam toho, co nazývá „psychologická revoluce Václava Havla“ — i proto se výstava Luciferův efekt v Praze koná a Zimbardo se jejího zahájení osobně zúčastnil. Projev končí citátem z inauguračního prezidentského projevu Nelsona Mandely: „Narodili jsme se, abychom zjevili slávu Boha, která je v nás. Není jen v některých z nás, je ve všech. A jestliže dokážeme zazářit my, nevědomky to umožňujeme také ostatním. Jakmile se osvobodíme od vlastního strachu, naše přítomnost automaticky osvobodí ostatní.“
Osobně až takový optimismus nesdílím, nevěřím ani na účinnost a bezpečnost důsledné podpory všech frustrovaných, méně úspěšných a hůře disponovaných, neboť se obávám, že mnozí z nich po svém povýšení poníží mnohé schopné ve svém okolí, oslněni sami sebou a svými odbržděnými ambicemi – tak jsme to přece u nás zažili opakovaně i na celospolečenské úrovni, kam vede „vzpoura deprivantů“ i stalinská „závrať z úspěchů“. Ale o obrovském významu osobního příkladu není pochyb; jak řekl Albert Schweitzer, osobní příklad není nejlepší nástroj k zásadnímu ovlivnění ostatních, je to nástroj jediný. Což potvrzuje platnost prostého Masarykovského „nebát se a nekrást“.  
V galerii Dox lze ve vstupní části sledovat videoprojekce autentických záznamů obou slavných psychologických experimentů, a to s českými titulky. Působivý obraz toho, jak se „obyčejný člověk“ dopouští s menšími či většími výčitkami pod vlivem autority situačně podmíněných krutostí, obvykle s ujišťováním, „je to ale na Vaši zodpovědnost“. Není k tomu třeba žádného nátlaku ani vyhrožování – stačí prosté, „pokračujte, pokazil byste výzkum, souhlasil jste, musíte pokračovat.“ Až s pohnutím pak člověk sleduje rekce „hrdinů v záloze“, jejich „ale nemusím, na tomhle se podílet nebudu, končím“. Cokoliv v člověku posílí tuto schopnost, co jej připraví na nástrahy a úklady banálního zla, jehož se lze tak snadno stát výkonnou součástí, to člověka skutečně osvobodí, umožní jeho humanistický rozvoj v kontextu vyššího principu mravního a sníží riziko diktátu zla se všemi jeho mrtvými oběťmi.
Následuje série prezentací společenského zla, často zdánlivě banálního zla korumpující, totalitní, všeovládající moci kdekoliv a kdykoliv ve světě včetně naší komunistické i postkomunistické reality.
Když člověk odchází, má o čem přemýšlet a je inspirován. Pochopení poselství, myšlenek prezentovaných do konce roku v galerii Dox, je jednou z našich šancí, aby touhy a naděje 17. listopadu 1989 nebyly utopeny v bahně postkomunistického marasmu, demagogických manipulací, kompromitování hodnot a cílevědomého matení pojmů, aby se znovu statisíce, miliony lidí nestaly nenápadně svedenými podílníky na orwellovském prznění společnosti. Návštěva by proto měla být „pro všechny školy povinná“.   
Je to o to důležitější, když atmosféra listopadového výročí byla marinována despektem nejen k polistopadové realitě, ale obecně k demokracii a dokonce nostalgickým idealizováním předlistopadové totality. Jde o důsledek nejen zklamání z nereálných očekávání či hněvu nad skandálním chováním polistopadové mocenské elity, ale také o důsledek předchozího rozvratu mravních hodnot i deklasování elit, bezbranosti před nepochopeným nebezpečím plíživého zla, podivné hry médií, goebelsovských propagandistických manipulací, zneužití moderních psychotechnik k manipulaci s masami, jejichž důsledek bývá označován jako funkční decerebrace (funkční „odstranění mozkové kůry, soudného myšlení), jakási menticida, pověstná „Biafra ducha“ (vyhlazení mysli), elegantnější a účinnější než brutální genocida (vyhlazení celých společenství), zvláště když ji předcházela likvidace mravních, kulturních a intelektových elit schopných udržení hodnotového systému, společenského systému, odhalující protiargumentace a případně i odporu.
Jak jinak rozumět hromadnému označování současné situace, současné životní úrovně, současných svobod, současné začleněnosti do mezinárodního společenství – přes všechny hrozné nemravnosti — za situaci horší než první i druhá světová válka (s desítkami milionů mrtvých), než protektorát či komunistický lágr míru a socialismu s jeho ubohostí, nenávistným kastovnictvím, hlubokým úpadkem zdraví, vzdělanosti, kultury, hospodářské prosperity i krutě zneužívanou všemocností v pozadí? Jak jinak naslouchat názorům, že „tehdy“ byli politici méně zkažení a zkorumpovaní, když mnozí měli krvavé ruce i soukromá konta, když zásadní korupcí byly i tuzexové poukázky, zdravotní péče v SANOPZu, výjezdní doložky alespoň do Jugoslávie, přijetí na vysoké školy pro děti – cožpak to nebyla všudypřítomná korupce? A cožpak všichni vyšší funkcionáři (s polis, obcí nejsou svázáni, patří do stranické či jiné hierarchie řízené navíc často cizí mocí, proto těžko pro ně užívat pojem politik) všech totalitních systémů (nacismu, komunismu, militantní teokracie, dnes především islámské) nejsou kompletně korumpováni až omámeni z vnějšku nekontrolovatelnou všemocí v duchu slavného Mňačkova „Jak chutná moc“?
Když vidím, jak nostalgici tohoto typu demonstrativně pohřbívají demokracii, nejen její zde pošpiněnou podobu, ale její principy, s nadějí na „očistné autoritářství“, je mi úzko a vidím jiné rakve než tu teatrálně nesenou na Staroměstském náměstí. Naší nadějí zočivoči manipulacím populismu, propagandy, psychotechnik je dnes poznání, vědomí Zimbardovské obrany proti zlu, vzájemné pozitivní komunikování a existence „majáku“, uceleného výkladu společenského směřování. Za velmi pozoru hodné považuji v tomto kontextu poslední číslo Konzervativních listů. (www.konzervatilisty.cz) se zajímavým úvodníkem „Ruský medvěd ani čínský drak nespí“ a především s plným textem mimořádné promluvy papeže Benedikta XVI. v německém parlamentu 22. září letošního roku – prostý text zásadně přesahující okruh katolické církve, který by měl být čten a diskutován všemi Evropany.    
Zimbardo i Benedikt XVI. i naše žitá realita nás naléhavě upozorňují na naprostou nezbytnost, aby se mocenské elity i každý jednotlivec dnes více než jindy usilovně snažili rozlišit dobré od zlého, ustanovit a ubránit skutečné právo, pěstovat v sobě neokázalé hrdinství všedního dne ve službě spravedlnosti a pokoje s vědomím, že svoboda nikdy nesmí být obětována domnělému bezpečí – jinak vždy přijdou útisky, koncentráky a mrtví. Síla k tomu všemu musí pramenit z nitra každého člena pospolitosti – z vědomí hodnot, z psychické připravenosti a respektování toho, že „být“ znamená – řečeno s papežem – „mít povinnost“.