Dobrem může být i konec trápení

V diskusi o navrhovaném zákonu umožňujícím ukončení trápení smrtelně nemocného pacienta bych rád přispěl k osvětlení některých otázek a pokusil se poukázat na časté dezinformace a neopodstatněné obavy a pochybnosti. Žil jsem třicet roků v Oregonu, kde podobný zákon existuje už jedenáct let. Sledoval jsem tamní diskuse a trochu se jich i zúčastnil, než byl tento Death with Dignity Act, jak se tento zákon jmenuje, v roce 1997 schválen. Do dnešních dnů jej použilo 341 pacientů — lidé většinou nevyléčitelně nemocní rakovinou. Nedošlo k žádnému zneužití, jak se někteří skeptici obávali, nedošlo k nadměrně početnému využití a ani staří lidé — důchodci — se nemuseli a nemusí obávat, že je zákon bude likvidovat. Uvedu některé z argumentů, které zaznívají i v Česku.

„Je to proti mému křesťanskému přesvědčení“

I když si myslím, že by poslanec (či senátor) měl nechat náboženství před branami parlamentu, je samozřejmé, že má právo na své niterné přesvědčení. Ale měl by si uvědomit, že se nejedná o jeho osobu. Jedná se o schválení zákona, jenž umožní lidem, kteří v určité kritické situaci jsou před těžkým rozhodnutím, svobodně ukončit svou životní pouť. Pokud je i samotné hlasování proti jejich náboženské teorii, mohou se hlasování zdržet. Jejich argument je postaven na víře, že Bůh dává život a jedině on má právo jej vzít. Je chvályhodné, že se mu občas podaří život ukončit ideálně, mnohdy ve spánku apod. Ale zde je řeč o těch nešťastnících, kteří onemocní či se nevyléčitelně zraní a v situaci neodvratitelné smrti často nesnesitelně trpí. Ministr zdravotnictví řekl, že dnešní medicína umí dostatečně odstranit bolest. To je pravda, ale rozhodně ne pravda v praxi absolutní.

„Jako lékař jsem přísahal, že budu pacienta léčit, ne zabíjet“

Je to odvolání se na Hippokratovu přísahu nebo lékařský kodex. Hippokrates žil čtyři století před naším letopočtem a obsah původní přísahy je natolik zastaralý, že se už v mnoha zemích nepoužívá či byl v mnohém změněn. Odporuje i některým zásadním principům křesťanským (přísahá se řeckým bohům a bohyním a zakazuje například i řezání do pacientova těla). V lékařském kodexu, kterým se řídí moderní lékařství, mj. najdeme: eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné. Ale najdeme i toto: cílem lékaře nemá být prodlužování života za každou cenu a u nevyléčitelných a umírajících musí mírnit utrpení a zachovávat lidskou důstojnost. V přísaze se praví: „… budu řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu…budu mít na zřeteli jen jejich dobro…“ Ti, kdo rozhodují o případné úpravě lékařského kodexu, by se měli zamyslet nad částí, která mluví o nepřípustnosti eutanazie. Je totiž v rozporu se vším ostatním v kodexu obsaženém, ale i s obsahem přísahy a její formulací. Lékaři musí jít o pacientovo dobro, a tím přece může být často i ukončení pacientova živoření, pomoc k důstojnému odchodu, ústup od nesmyslného prodlužování neodvratného. V případě eutanazie, o které je řeč, přece nejde o zabíjení. Je to ve své podstatě ukončení či zakončení léčby pacienta, který se dostal do stadia, kde další aktivita lékařů by byla jen prodlužováním jeho utrpení, a navíc, přiznejme, i mrhání časem a prostředky, které by mohly, a měly, být věnovány jiným pacientům, těm s nadějí na vyléčení. V případě, že se smrtelně nemocný pacient (v Oregonu) rozhodne, musí postupovat v souladu se zněním zákona. Musí přímo požádat lékaře, aby mu předepsal léčiva v množství, které jeho trápení „trvale ukončí“. Je na lékaři, jestli tak učiní. Nemusí, zákon mu to nepřikazuje, pouze umožňuje. Pacient potom musí čekat dalších 15 dní a žádost musí opakovat. Potom teprve lékař může lék předepsat a pacient ho sám požije. Lékař nemusí být přítomen. (Většinou přítomen není, většinou se tento konečný akt děje doma, v kruhu rodiny.)

„Je to legalizace obchodu se smrtí, je ji možno zneužít“

Pokud by se vždy takto uvažovalo při projednávání zákonů, asi žádný by nemohl být přijat. Každého zákona se dá nějak a někdy zneužít. Kdybych byl lékařem, cítil bych to jako urážku. Je to vyslovená pochybnost o integritě a jeho morálních kvalitách. On bude tím, kdo bude rozhodovat o bezvýchodnosti pacientova stavu a i průměrný právník by neměl mít problém ve spolupráci s lékaři vytvořit pojistky, které by jakékoliv zneužívání vyloučily. Myslím, že tento argument je opravdu slabý, protože když už pan poslanec lékařům nedůvěřuje, co by řekl na to, že dnes, bez zákona o eutanazii, by mohl lékař v soukromé praxi ze zištných důvodů prodlužovat pacientovo živoření a cucat tak peníze z pojišťovny. Myslím, že je to zrovna tak absurdní. Nebo opravdu primitivní „argument“, že příbuzní přinutí (přemluví) smrtelně nemocného pacienta k sebevraždě, aby zdědili v pozůstalosti nějaký majetek, například byt. Taková podezřívavost a pochybnost o morálních kvalitách našich občanů je od jejich voleného zástupce přinejmenším nevhodná.

„Je třeba zkvalitnit hospicovou a paliativní péči“

Jistěže! V této oblasti je, a asi bude vždycky, prostor k zlepšení. Já asi patřím k mnohým, kteří by si nikdy nepřáli být umístěni do hospice, kde pacient čeká a instituce s ním, až dojde k úmrtí. Zprávy z těchto zařízení jsou často alarmující, ale nemusí to zdaleka být pravidlem. Přesto ale to je — či může být — řešením pro pacienty, kteří by nechtěli možnosti asistovaného ukončení trápení využít. Zákon o eutanazii bude jedním z mála zákonů, který nic nikomu, tedy ani lékaři, nenařizuje, nic nepřikazuje, bude zákonem, který rozšíří práva občanů, jedno z nejzákladnějších práv, právo projevu svobodné vůle. Bude jistě zajímavé sledovat jednání v Senátu a potom snad i ve sněmovně. Doufám, že paní senátorka Domšová i poslanec Boris Šťastný najdou mezi svými kolegy dostatečnou podporu a zákon v závěru projde. Bude to konečně v souladu s přáním většiny našich občanů. Nepřejme nikomu, aby se dostal do situace, kdy by tohoto zákona využil, ale přejme si všichni, abychom tuto možnost v takovém kritickém stavu měli!

Lidové noviny; 31.7.2008 ; Rubrika: Horizont; Strana: 09; Autor: Vlastimil Obereigner