Umírání | Rady a informace | Děti | Děti truchlí jinak

Děti truchlí jinak

Jak s dětmi dobře projít obdobím smutku

Ve vaší rodině někdo blízký zemřel. Je to velká rána pro všechny a také pro děti. Váháte, jak o úmrtí s dětmi mluvit, jak jim situaci vysvětlit, nechcete jim způsobit zbytečnou bolest, nevíte, zda máte vzít děti na pohřeb a jak je uchránit před těžkostmi truchlení. Následující řádky nabízejí odpovědi na nejčastěji kladené otázky. Při jejich formulaci jsme vycházeli z myšlenek významného dětského psychologa Zdeňka Matějčka.

Nejdůležitější je vědět, že děti truchlí jinak než dospělí. Smrt v rodině bude dítě trápit hlavně tehdy, když ztratí pocit jistoty a bezpečí a když na své otázky nedostane odpověď. To, co děti postihuje, není samotný fakt smrti, ale prožitek ztráty všeho toho, co je v jejich mysli a v jejich citech spojeno s zemřelým člověkem. Tuto ztrátu si zpravidla neuvědomují ihned a najednou. Teprve s časovým odstupem přicházejí na to, o co přišly. Silně však na ně působí napětí v rodině, které umírání a smrt provází, mohou se cítit opuštěné těmi, kteří zůstali.

 

Z toho plynou tři základní poznatky:

  • Děti přijímají zprávu o ztrátě někoho milého většinou daleko klidněji a vyrovnaněji, než si rodiče nebo jiní dospělí lidé kolem představovali.
  • Pomoc, kterou dětem v jejich smutku a truchlení máme poskytovat, nekončí sdělením oné smutné události nebo pohřbem, ale má pokračovat tak dlouho, jak dlouho se dítě s onou ztrátou vyrovnává.
  • V období truchlení děti potřebují častěji než jindy ujišťovat, že jsme s nimi a že je máme rádi.


Následující body nám mohou pomoci doprovázet dítě v době po smrti blízkého člověka: 

  • Nikdy dítěti nelžeme, jsme upřímní a otevření. Pro dítě je důležité sdílení a posílení citových vztahů v rodině, tedy i sdílení společné bolesti a smutku. Společné vzpomínky na zemřelého, na to, co konkrétního jsme s ním prožili, jsou pro dítě zvlášť důležité.
  • Vytvoříme dítěti atmosféru jistoty a bezpečí. Ujistíme je a budeme je opakovaně ujišťovat, že je a zůstane v bezpečí, že je nadále milované a že se na nás může vždy ve všem spolehnout. V době kolem úmrtí to bývá snazší. Lidé jsou si blíž, jsou na sebe hodnější a mají tendenci si pomáhat. Když se dítě bojí samoty, měli bychom být s ním. Má-li potřebu být samo, nevnucujeme se mu.
  • Dovolíme dítěti plakat a být smutné. Smutek má být prožit. Ujistíme dítě, že plakat při zármutku je dobré a přirozené, že se mu uleví, že i my pláčeme, protože i my jsme smutní. Nebudeme se snažit je násilně rozptylovat, rozveselovat, vozit je někam za zábavou, sportem či dobrodružstvím. Dobře prožitý smutek je důležitým krokem při utváření osobnosti.
  • Připravíme se na to, že dítě možná naopak vůbec smutné nebude, že smrt blízkého jako by se ho nedotkla, že se bude chovat „necitlivě“ nebo klackovitě. Neznamená to, že by bylo cynické, necitelné nebo zlé, ale je to jeho způsob, jak reagovat na smrt v rodině. Respektujme to a opakujme si, že děti truchlí jinak než dospělí.
  • Jinak také truchlí dítě čtyřleté a jinak dospívající šestnáctileté. V obou případech se může stát, že se dítě dočasně stane „mladším“. Nelekejme se toho, že je plačtivé nebo se chce mazlit a chovat. Respektujme to jako jednu z jeho cest.
  • Samozřejmě vezmeme dítě s sebou na pohřeb. Obřad pohřbu podtržený slavnostním oblečením, hudbou a květinami, často spojený s cestováním, hostinou a setkáním s příbuznými bude vnímat jako jasný rituál přechodu a pomůže mu to se smrtí se vyrovnat. Je to také událost, kdy se cítí být uprostřed dění a může je s ostatními prožívat. Pokud bychom je z toho vyčlenili, znejistíme je a může se cítit opuštěné.
  • Dítěti dovolíme i nadále vzpomínat na zemřelého a pomůžeme mu s tím. Způsobů je mnoho, např. prohlížení fotek, obrázků, procházky na známá místa. Lepení, kreslení, vyvěšování na nástěnku, modelování, procházky a povídání jsou dítěti důvěrně známé. Přizvat vzpomínky na zemřelého do těchto všednodenních činností je správné a pro dítě naprosto přirozené.
  • Pamatujme, že takový způsob doprovázení bude dítě přijímat nejlépe od svých nejbližších a že je dobré zapojit do něj i širší rodinu. A možná i nám samotným to pomůže projít naším vlastním truchlením dobře.
     

Pamatujme:

  • My dospělí máme tendenci podceňovat význam procesu truchlení a vedeme k tomu i své děti.
  • Také máme tendenci podceňovat kapacitu dětí zpracovat těžkou ztrátu, často proto, že se sami bojíme svých emocí.
  • Do dobrého života nepatří jen veselé věci, ale i těžká a smutná období. Nemá smysl před nimi utíkat.
  • Truchlení je důležité období, které do našeho života patří, má svůj smysl a řád a za nějaký čas skončí.
  • Děti potřebují být ujištěny, že dospělí tento čas zvládnou, jen to bude chvíli trvat.
  • Děti zvládnou vše, co zvládnou jejich dospělí.
  • Dětem vůbec neprospěje, když je jakkoli odstavíme od dění v rodině, potřebují hlavně cítit, že nejsou opuštěny.
  • Nejlepší je, když mají svého „průvodce“, který jim bude odpovídat na všechny všetečné otázky a vysvětlí smysl toho, co se stalo.

Cesta domů poskytuje své služby mimo jiné díky finanční podpoře nadací, města Prahy, některých státních institucí a díky darům sponzorů a mnoha velkorysých a obětavých lidí.

Podle knihy Matějček, Z. – Dytrych, Z.: Radosti a strasti prarodičů aneb Když máme vnoučata. Praha, Grada Publishing 1997, s. 128 –132 zpracovala a několik formulací použila Štěpánka Ryšavá. 
Odborná spolupráce Ilona Peňásová

Vydání tohoto textu na letáku podpořila nadace Amgen Foundation.

cs | en

Jeden den v hospici