Zkušenosti s umíráním | Bolavá zkušenost

Vloženo: 4. 5. 2005
Vložil: simosa, E-mail: -

Chtěla bych se s Vámi podělit s hrůzou odchodu blízkého člověka. Hrůzou, lítostí, potřeby kontaktu a bezmocností. Po nemoci byla moje babička přemístěna do domova důchodců, kde prý o ni bude postaráno stránce lékařské, rehabilitační a lidské, protože v nemocnici pro ni již nebylo místo. Byla nám dávána naděje, že se její stav zlepší natolik, aby jsme si ji mohli vzít domů. Při první návštěvě jsem prožila šok. Malá tmavá, těžce větraná místnost, 5 postelí, samé "ležáky" v hantýrce sester. Naše babička byla den ode dne horší a horší. Po 14 dnech přišel ŠOK, na který jsm nebyli připraveni. NIKDO!!!!!!!!!!! Když si vše přehrávám zpětně, ptám se: ošetřující lékaři museli vědět při převozu do domova důchodců, jak to s bábinkou doopravdy je, proč nám neřekli pravdu, proč jsme vše museli dovídat až po odejití bábinky, že se tělo připravovalo, že se s tím dalo počítat a podobné. Když všichni věděli, jak to s bábinkou je, proč nám nedali možnost vzít si ji domů, proč musela odejít v takové kobce!!! Za plně prožitý život by si zasloužila odejít v pěkném prostředí, ne v takové kobce, i když byla "ležák". Vše se odehrálo v loni v červenci a věřte, že pro mě není jednoduché se s tím srovnat. Stále mám dojem, že jsme cosi zanedbali, stále jsme dlužníky. Vnímám vše tak, že jsem byli podvedeni naším zdravotnictvím, které není schopno říct pravdu - i když by byla tvrdá - ale rodina aby se podle ní dokázala zařídit.

Vložit nový příspěvek

Hela | 11. 3. 10, 13:22 | "lepší kvalita umírání" | Reagovat

Je to již tři roky, kdy moje maminka umírala v 63 letech na rakovinu.
Vrátila se z nemocnice s nadějí, že za 3 měsíce půjde na kontrolu. Ale její stav se den ze dne zhoršoval. Byla jsem velmi vděčná její ošetřující lékařce, která mi sdělila, že tuto kontrolu domluvily pouze pro uklidnění maminky. Věděla jsem, že už jí nemohu zachránit, a proto jsem se snažila jí v těchto posledních dnech co nejvíce ulehčit.
V předvečer své smrti měla obrovské bolesti. Přivolaný lékař chtěl maminku odvézt do nemocnice. Věděl, že umírá, ale tvrdil mi, že tam bude mít umírání konfortnější... Nakonec odjel, aniž by jí dal aspoň injekci proti bolesti, ikdyž se maminka svíjela v křečích a léky nemohla pozřít.
Celou noc jsem ležela u ní, držela ji za bolavé břicho a konejšila.
Druhý den se u ní sešla celá rodina, tedy kromě mých dětí. Viděli jsme, že maminka umírá, ale stále ji něco drželo. Teprve, když jsme přivedli děti a ona se mohla rozloučit i s nimi, okamžitě zemřela.
Jsem opravdu ráda, že mě paní doktorka podpořila. Jinak bych musela stále přemýšlet nad tím, jestli ji můžeme zachránit. Pokušení, odvézt ji do nemocnice a dát nám tak všem naději, bylo velké.
Takto mohla odejít smířena se sebou, dokonce přijala i svátost pomazání (ač doposud zatvrzelá ateistka) a všichni jsme mohli být u ní - řekněte mi, jak by mohlo být umírání v nemocnici konfortnější.

Jarda | 8. 1. 09, 06:23 | dekuji | Reagovat

Dekuji sestre Edite za uzasna slova plna hluboke lidske zkusenosti a souciteni.

Lenka | 3. 12. 07, 20:05 | Bolavá zkušenost | Reagovat

Upřímně se ztotožňuji s odpovědí sestry Edity. Její věty jsou plné naděje. NADĚJE, kterou nesmíme nikdy ztratit..

Hana Chromčáková | 27. 9. 07, 19:52 | 15 let pečování o klienta v domácí péči | Reagovat

Pracuji již 15 let v Domácí péči v Sociálních službách jako zdravotní sestra i jako vedoucí domácípéče. Za tu dobu jsme měli i máme mnoho klientů a stále se rozšiřujeme). I já jsem pečovala a ošetřovala těchto dlouhých let klienta polymorbidního těžce nemocného a osamělého. Byl svobodný a nikoho neměl. V bytečku kde žil měl svůj "nepořádek", ale byl tam spokojený. Bohužel začas začala vadit jeho přítomnost v tomto stavu ostatním lidem kolem a bylo nutno podat si žádost do domova důchodců. To se nakonec zdařilo a sama jsem ho tam k pobytu doprovodila. Dokonce si pořídil mobil, aby mi mohl volat. Jednou ale zavolal a již mu nebylo rozumět. Pochopila jsem, že je na tom špatně, ale udržovala jsem ho v naději k lepšímu. On byl tak rád, že mne slyší. Za dva dny zemřel. V domově důchodců pobyl jeden rok. Měla jsem jeho číslo ve svém mobilu donedávna a dokonce často na něj myslím, jestli se dívá na televizi, kterou měl tak rád. Hana Ch.

Eva | 9. 12. 05, 22:19 | bolavá zkušenost | Reagovat

Dobrý večer,
smrt bolí, ale hlavně nás, kteří tady zůstáváme, jsme rádi, že naše blízké už nic nebolí, ale nám se tak moc stýská. Před třemi roky mi zemřel dědeček, myslím, že jsem se s tím již vyrovnala. Celý život zpíval a to, co mi teď chybí, je jeho hlas. To, co bylo tak samozřejmé, není. Věřím, že se s ním jednou setkám a on mi znova zazpívá.

Marta Hanáková | 15. 9. 05, 18:04 | Vlastní zkušenost | Reagovat

Dobrý den, ráda bych se s Vámi podělila o vlastní zkušenost podobnou té, co psala paní v prvním příspěvku.

V neděli to bude půl roku, co jsme s mojí mamkou vyprovodily na poslední cestu jejího tatínka, mého dědečka. Dědeček měl 10 let diagnostikovanou Alzheimerovu nemoc, posledních 7 let se o něj jeho dcera starala, byla s ním doma, lékařské péče jsme využívali málo, cca 3krát do roka měl dědeček chřipku či zánět průdušek. Až poslední půlrok se začal jeho zdravotní stav zhoršovat, zejména pak poslední 2 týdny před koncem. Tehdy jsme chtěli pomoc odborníků, lékařského personálu v nemocnici, ale nedostalo se nám jí s tím, že již to není člověk - udělaly se mu dekubity a my chtěly,aby mu byly odborně léčeny.To se tedy nestalo, dědečka nám dali domů, ale neřekli, že umírá, naopak do zprávy napsali, že je v pořádku.

Takže jen a jen díky telefonní pomoci sestřiček ze sdružení Cesty domů a ochoty pracovníků hospicu v Brně u sv. Alžběty a u Znojma, teď si nevzpomenu kde, kde jsme měli zamluvenou polohovací postel a dekubitní podložky, jsme dědečkovi ulehčily jeho odchod ze světa. A ačkoliv jsem se vždy bála, myslela jsem, že nemohu z blízka vidět mrtvého člověka, zjistila jsem, že je to věc velmi přirozená a jsem šťastná, že jsem mu mohla na poslední cestě posloužit, držet za ruku, rozloučit se, obléci jej.

A věřím,že pisatelku prvního příspěvku mrzí, že toto nemohla vykonat pro svoji babičku. My jsme to také pro naši babičku, ženu zemřelého, neudělali, zemřela již před 13ti lety a nikdo nás neupozornil, že se blíží konec, i když to lékaři věděli - měla poslední stádium rakoviny. Tak si to občas s maminkou vyčítáme, ale současně se utěšujeme tím, že babička věděla, že ji milujeme a že na ni myslíme a chápala, že to není naše vina. A tak to, prosím, berte i Vy. Lékaři neumějí říkat pravdu o našem konci, myslí si, že by nám tím ublížili, ale je to naopak. A Vaše babička se na Vás nezlobí, dívá se na Vás svrchu a má Vás ráda.

Hanáková Marta, Hodonín

sestra Edita OP | 14. 8. 05, 21:49 | Bolavá zkušenost | Reagovat

Jako řeholnice mám zkušenosti s doprovázením umírajících na druhý břeh života. Proto vím, jak je velmi těžké aspoň dobře se zachovat. Sama preferuji několik věcí: 1. sdělit člověku i jeho blízkým vhodnou formou pravdu. 2. být s umírajícím, co to jen jde a nelitovat času, námahy naslouchání, či nesnadnosti nonverbální komunikace. 3. láskyplné a výmluvné mlčení, bytí s dotyčným je vždy nezapomenutelný a nevýslovně obohacující zážitek. 4. přeje-li si člověk o své smrti hovořit, "méně je tady více": tedy spíše naslouchat a pokud odpovídat, pak se vyvarovat frází, klišé, byť dobře míněných i náboženských. 5. posilovat v člověku naději, že nejde do nicoty, ale že jej na druhé straně očekává milující Bůh a že stojí za to, dát si svůj život do pořádku. Nic není ztraceno... . Tváří tvář smrti bývá jen málo lidí skalními ateisty. 6. jestliže člověk odmítá Boha, odmítá kněze, odmítá tento druh naděje, potom je nejlepší nic nevnucovat a jen se tiše modlit a projevovat mu stále lásku-až do konce.
To je pár mých postřehů. Na smrt je dobré se připravovat každý den a přemýšlet, jakou výzvu nám každý den života navíc skýtá. Z této perspektivy se pak mnoho věcí jeví zcela jinak. A to nejenom mně jako řeholnici. Přeji vám všem smysluplný život a chápání smrti jako přechodu do jiné, vyšší, dimenze života.

Marjána | 10. 8. 05, 16:21 | Re: Bolavá zkušenost | Reagovat

Pracuji s umírajícími a jejich rodinami a vnímám význam dobré smrti - hlavně pro pozůstalé. Smrt otce může být zásadním svědectvím synovi o smyslu a ceně celého lidského života.
Všichni zemřeme, pro nikoho není smrt lehké téma. Smrt rodičů je pád poslední bariéry mezi námi samotnými a smrtí:"Teď uź jsem na řadě já?!"
Velký kus zármutku po zemřelém je tvořen strachem z vlastního konce, pocity viny, selhání, nerozloučení, opuštění toho mrtvého i tím mrtvým...
Všechny tyto dojmy se mi skládají jako kousky mozaiky a teď si myslím, že nejlíp se umírá v náruči blízkých.

Tamara | 17. 6. 05, 16:48 | bolavá zkušenost | Reagovat

Souhlasím s Petrem, že někdy sám umírající je více smířený se svým odchodem ze života, než ti, co mají ještě zde zůstat. U těch, co zůstávají, převládá spíše pocit dluhu vůči zemřelému, většinou nikdo nechce tuto skutečnost přiznat. Spíše plačeme nad sebou, že jsme nestihli podat pomocnou ruku člověku, kterého jsme měli rádi, že jsme mu neřekli do oči, jak ho milujeme a jak jsme vděčni mu za všechno,co pro nás udělal. Děsíme se toho, že budeme umírat stejně, že nikdo nás nebude držet za ruku...

Tereza | 7. 5. 05, 01:30 | Re: Bolavá zkušenost | Reagovat

Vidět odcházet blízkého člověka je vždy těžké a jistě o to těžší, je-li to v podmínkách nedůstojných, ba přímo nelidských. Umírající člověk může vyvolávat ve zdravotnících pocity bezmoci a selhání, kterým se mohou snažit vyhýbat tím, že se vyhýbají konfrontaci s nemocnými a jejich příbuznými. Toto vyhýbání může mít i podobu překládání nemocného na jiné pracoviště. Strach ze smrti, konfrontace s vlastní smrtelností a s hranicemi odbornými i lidskými ovlivňuje i komunikaci mezi zdravotníky, nemocným a příbuznými nemocného.

Na odchod milovaného člověka snad nejsme nikdy citově dostatečně připraveni, i když je smrt v dohledné době očekávaná. Po jeho úmrtí zůstáváme sami s pocity bezmoci, bolesti a lítosti, často i s pocity dluhu. Vždyť kdo důstojně žil, ten by měl také důstojně zemřít. Ne vždy se nám však podaří zajistit pro svého blízkého "dobrou smrt". I my máme své hranice a některé události a setkání ovlivníme jen stěží.