Smrt z rukou lékařů umožnily jen tři země

Měli bychom se spíše starat o to, aby lidé v posledních chvílích netrpěli, říká lékařka Dagmar Pohunková. Pokud v Česku projde novela trestního zákona, budou mít nevyléčitelně nemocní lidé, kteří si přejí zemřít, větší šanci přemluvit lékaře, aby jim ke smrti pomohli. Takové usmrcení člověka by totiž mohlo být beztrestné.

Dagmar Pohunkové z Prahy zemřela teta v náručí. Ženy a muži, které za padesát let své praxe lékařky držela ve chvíli umírání za ruku a rozmlouvala s nimi, se téměř nedají spočítat. Pro mnohé kruté chvíle. Pohunková to však vidí trochu jinak.

“Ve chvíli, kdy teta dostala čtvrtý infarkt, držela jsem ji za ruku a jen jsem ji nadzvedávala, když se dusila, aby se jí lépe dýchalo. Někdo by řekl: rychle volat sanitku. Ale proč? Aby za týden zemřela v nemocnici vedle cizích lidí?” říká Pohunková.

Pro její tetu podle ní bylo štěstím, že mohla zemřít doma. Chvíli před smrtí si prohlížela staré fotografie a spolu se svými sestrami se smály dávným vzpomínkám. 

Jiný zážitek: je pozdě v noci a těžce nemocná žena s rakovinou, která jí už zasáhla i míchu, takže je od hlavy dolů ochrnutá, leží na speciálním pokoji. Sama. V rámci léčby dostala radioaktivní jód a podle tehdejších hygienických předpisů k ní nikdo nesmí. “Slyšela jsem, že pláče. Sedla jsem si k ní a povídaly jsme si. Vzpomínala na svůj život a bylo jí líto, že se věnovala víc kariéře než manželovi. A věděla, že už mu nestihne říct, jak ji to mrzí,” vzpomíná Dagmar Pohunková.

“Řekla jsem jí, že za mnou odpoledne byl její muž a říkal mi totéž. Jak je mu líto, že s ní nebyl tak často, jak mohl. Umřela nad ránem, naprosto smířená. To jsou zážitky, které jsou prevencí eutanazie. Když člověka zabijeme, to pro něj není odchod v klidu a ve smíření. To je stres,” říká lékařka. Spory o legalizaci eutanazie proto nechápe.

Za vším hledej peníze

Podle Pohunkové, která je zástupkyní Česka v Radě Evropy pro bioetiku, bychom se měli více zabývat právě tím, jak lidé umírají. “Výzkumy ukazují, že trpící, kteří si přejí eutanazii, mají velké bolesti nebo deprese. Obojí jde léčit. Bolest umíme odstranit, a kdo jí přesto trpí, ten je jen špatně léčen,” říká. 

“Když se to podaří, pak se ukáže, že za přáním pacienta zemřít se skrývají spíš ekonomické problémy. Nemocní nechtějí být na obtíž. V Oregonu, kde byla eutanazie povolena nejdřív na světě, se to ukazuje jednoznačně. Lidé volí raději smrt, než aby zadlužili své blízké, kteří nemají na nákladnou léčbu či zaplacení úlevy od bolesti,” dodává.

Princip šikmého svahu

Zkušenosti ze zemí, kde je eutanazie nebo asistovaná sebevražda povolena, spíš nahrávají argumentům odpůrců. 

Například v Holandsku se podle oficiálních statistik ročně povolí zhruba tři tisíce eutanazií. Ale úřad pro registraci eutanazie odhaduje, že zhruba stejně velký počet usmrcení nemocných se odehraje bez kontroly. Navíc se tu v poslední době rozproudily debaty o tom, jestli nerozšířit eutanazii i na novorozeňata, která se narodí těžce postižená. “Tomu se říká princip kluzkého svahu,” říká vysokoškolský pedagog Albert Peter Rethmann, který se na Univerzitě Karlově zabývá etikou. V Česku se spíš hodí přísloví: Podej prst, utrhnou ti ruku. 

“Mým hlavním argumentem proto je, že by se pod obrovským tlakem ocitli lidé, kteří jsou sice nevyléčitelně nemocní, ale eutanazii odmítnou,” říká. “Jak by ospravedlnili před společností, že chtějí dál zatěžovat systém? Že chtějí polykat drahé preparáty ulevující od bolesti, místo aby zvolili levnější řešení?”

Svoboda volby nade vše?

Naproti tomu Olga Poživílová z Pardubic je po zkušenostech s rakovinou u blízkého člověka jednoznačně pro eutanazii. “Umím si představit, že bych se ocitla v situaci, kdy jen čekám na smrt. A vím, že bych vysvobození chtěla urychlit,” říká. “Ano, všechno je zneužitelné, ale tomu se dá bránit. O žádosti nemocného by třeba mohla rozhodovat nezávislá komise tří čtyř lidí vybraných náhodně počítačem. Podobně jako se v Americe vybírají porotci k soudu. Prostě by bylo nutné udělat vše, aby to byla svobodná vůle nemocného, a ne nátlak rodiny, která se třeba těší na dědictví,” popisuje.

Málokdo z lékařů, kteří se s umírajícími denně setkávají a jsou pro eutanazii, to dokáže říct takto na rovinu. Většinou řeknou: “Ano, ale…”

Výjimkou je chirurg Pavel Pafko, který tvrdí, že má-li někdo někoho rád, nechce, aby trpěl: “Mou filozofií je, že nejvyšší hodnotou je svobodné rozhodnutí člověka. Za předpokladu, že jeho svoboda nezasáhne do svobody jiných,” říká známý chirurg.


Eutanazie ve světě
Oregon (USA)

V USA Je eutanazie trestným činem vraždy. V roce 1994 byl však ve státě Oregon přijat zákon, podle kterého může lékař “pomoci při sebevraždě u smrtelně nemocných pacientů”, kteří by nežili déle než šest měsíců. O smrt musí pacient žádat dvakrát a lékař musí informovat úřady předem o podání smrtícího prostředku. Zákon v roce 1994 a znovu v 1997 odsouhlasili místní občané v referendu. 

Nizozemsko

Eutanazie zde byla legalizována v roce 2001. Lékaři nehrozí postih, pokud pacient projevil dobrovolnou a dobře zváženou žádost zemřít a když je lékař přesvědčen, že pacientovo utrpení je neúnosné. Lékař musí o svém rozhodnutí informovat patologa, který pak vypracuje zprávu, že pacient zemřel z nepřirozené příčiny. 

Belgie

Podle zákona z roku 2002 Jsou lékaři, kteří provádějí eutanazii na žádost pacientů, beztrestní. Ve většině zemí je aktivní eutanazie (tedy usmrcení pacienta lékařem poté, co o ni nemocný požádá) trestná. Některé státy tolerují pasivní eutanazie, kdy Je pacientovi přerušena nebo omezena léčba, což vede k Jeho postupné smrti.

Lenka Petrášková

Autor/ka článku: Redakce Umírání.cz