Domov nejsou jen zdi a střecha nad hlavou, ale také sousedé, blízcí

Domov nejsou jen zdi a střecha nad hlavou, ale také sousedé, blízcí

Datum zveřejnění: 22. 2. 2011, 11:08 | Autor: Martina Špinková
Matěj Lejsal je ředitel Domova Sue Ryder. Vystudoval ekonomii a sociální práci, nepochybuji, že obojí se mu teď velmi hodí. Je ředitelem velké instituce, která se stará o desítky lidí, asi bezmála sto jich tam pracuje. Zajímalo mne, jak se mu v takovém velkém statku realizuje slovo, které visí na vývěsním štítě a pod kterým si každý představíme něco trošku jiného: domov.
 

Matěji, řídíš veliký hezký dům, v němž by se mělo dobře žít lidem v posledních letech života. Žije se jim hezky?
Začala jsi hezkým domem – jsme za něj vděčni, vzrostlé stromy uprostřed dvora, trávník a historie – „genius loci“ – věřím, že to všechno pomáhá vytvářet hezkou atmosféru. Jsou drobné chvíle, malé okamžiky, kdy zahlédneš úsměv na tváři člověka, který se měsíce neusmál. Můžeš zaslechnout vtipy o smrti a stáří, které by z úst mladého člověka zněly vulgárně. A setkáváš se s lítostí, že je pryč mládí, že dospělým dětem se nedá pomoci v jejich těžkostech vztahových či hmotných. A setkáváš se se smutkem blízkých a kolegů, když někdo ze starých lidí zemře. Já věřím, že to může být hezké. Ale doma je doma.

Všem je nám samozřejmě asi většinou nejlépe doma. Když to nejde, jsou tu takovéto domy, co se nazývají domovy. Co takový dům nejvíc umí udělat domovem? A myslíš, že k tomu může patřit i možnost tam na konci života zemřít?
Domov se vytváří, já si pamatuji stěhování do nového bytu. Doma mají věci své místo, já mám také svoje místo, svoji roli a důležitost. Pocit domova je také to, že udržuji kontakty s rodinou a svými blízkými. A že mne potkávají v normálním prostředí, nejenom v pyžamu či v posteli. Domov nejsou zdi a střecha nad hlavou, ale také sousedé, blízcí. Ten dům, lidé v něm – ať spolubydlící či pečující – se vzájemně stávají součástí svého životního příběhu. A mít možnost umřít doma – mezi svými – považuji za důležité.

A co pro tebe osobně nejvíc je to „doma“? A myslíš, že to je zároveň i to, co budeš potřebovat nejvíc, až nebudeš mladý čiperný muž, ale starý pomalejší pán?
Pro mne je domov místo, kde se cítím přijat takový, jaký jsem. Je to místo, které znám, lidé kteří znají mne. Jsou to také pevné vztahy s dalšími lidmi. Je to pocit, že někam patřím, pocit jistoty a bezpečí, pocit důvěry. Nikdo si nepamatuje, jaké to bylo, když byl starý. Věřím, že domov bude něco podobného i pro mne jako starého pomalejšího pána.

V celém domě, který vedeš, je velmi nápadné to, že většina zaměstnanců jsou dost mladí lidé, obyvatelé jsou naopak hodně staří. Jde vám tohle dohromady?
Jde, jsem o tom přesvědčen. Není to záměr, myslím, že pracovní tým má být různorodý – mladí i starší, muži i ženy. Převaha mladých může být spojena s finanční situací v sociálních službách, starší a zkušené dokáže často lépe zaplatit krajský či městský domov. A možná je pro mladšího člověka někdy snazší respektovat přání a potřeby velmi starého člověka. Jsou však chvíle, ve kterých může jak našim obyvatelům, tak mladým kolegům chybět někdo s prostou lidskou životní zkušeností danou věkem. Naštěstí však máme i několik takových.

Kdybys měl tři přání, která můžeš darovat svým klientům, co by sis pro ně přál?
Aby znovu a znovu zažívali pocit prospěšnosti a přínosu pro své blízké, pro svět.
Aby měli stále až do smrti pocit bezpečí a lidské blízkosti.
Aby dostali dar prožít samotu stáří smysluplně.