Je mi 21 a mám zkušenost s umíráním

Milá Sylvo, narazila jsem na tvůj starší příspěvek. Minulé úterý mi zemřel snoubenec na rakovinu. Bylo mu 30 roků a mně je 29 let. Chtěla jsem se zeptat, jak jsi se vyrovnávala se ztrátou svého přítele? A vymizí někdy ta hrozná bolest, kterou teď cítím? Předem moc děkuji za každou radu. Chtěli jsme se brát a mít rodinu, s rakovinou bojoval skoro 3 roky. Moc mi chybí a nevím, jak se s jeho ztrátou vyrovnat.

Zdravím vás všechny! Brouzdala jsem po internetu a narazila na tuto stranku.. taky bych se s vámi chtěla podělit o můj příběh...:( Ačkoliv byl stejně smutny jako ty ostatní... Mé mamince 21.8.2009 diagnostikovali rakovinu plic.Byla to velmi agresivní reakce a nedalo se nic dělat.. nepomohla by terapie ani ozáření.. Dodnes obdivuju svou maminku a stále to slyším jako by to bylo tenkrat... Když nam pan doktor mel ricz cim amminka trpi..(ackoliv sme ji do nemocnice vezli pouze s bolavymi zady) rekli nam prave tu straslivou zpravu.. a kdyz to rekli.. tak moje maminka byla hrozne statecna.. sedela na posteli a ja plakala a nebyla sem k utiseni,.. ona se jen usmala a rekla.." Simonko neplac,my se z toho neposerem"...Slysim to porad.. Myslela si ze to zvladne a mela ohromnou chut zit...nechtela od nas odejit..Ale 23.11 podlehla... Nestihla jsem ji o 10 minut.. otevrela sem dvere jejiho nemocnicniho pokoje a osetrovatele me posilali ven.. rekla jsem ze jsem dcera tak em pustili... V tu chvili mi doslo ze uz je po vsem.. poprosila jsem je jen o chvilicku abyhc s ni mohla byt sama.. Drzela sem ji tam za ruku,libala ji an celo a rikala jak ji mam rada.. a přesto,že byla mrtvá,si sem jista ze me slysela....

Dobrý večer,
sedím u počítače a čtu si zkušenosti s umíráním. Byla jsem domluvena s personálem ústavu, že až bude můj přítel "odcházet po těžké nemoci" z tohoto světa, že mi dají včas vědět. Dali, ale on byl o 15 minut rychlejší. Ve městě jsem koupila 4 krásné rudé růže a když se mně prodavačka ptala, zda chci černou stuhu krátce jsem se zamyslela a pak rychle odpověděla že ne, že červenou. Byla určena živému člověku. Nikdy jsem mrtvého neviděla, tak když jsem přišla na pokoj radostně jsem se chtěla přivítat. V posteli však ležel můj přítel a jeho tvář měla barvu vosku.Pohladila jsem ho a byl zvláštně studený. Někdy, když jsem přišla neměl sílu zvednout víčka a nebo byl lenivý (jsem si myslela já) ne k smrti unavený a tak jsem si myslela, že tu "hru" se mnou zase dnes hraje. Opatrně jsem mu zvedla víčka a pohlédla do očí. Tentokrát byly jiné, úplně jiné, chladné,neosobní. Prostě zvláštní. Poprvé v životě jsem si za chvíli nato uvědomila, že pohlédla do očí smrti. Chovala jsem si tiše,sedla k postali teď už mrtvého člověka a šeptem mu sdělovala vše co jsem mu nikdy neřekla. Na závěr jsem ho ujistila, že vše špatné mu v tuto chvíli odpouštím. Měla jsem štěstí,velké štěstí, že mi byla tato vzácná hodina dopřána, abych se s ním v klidu navždy rozloučila.Říká se, že člověk by si měl zachovat obraz člověka svěží. Je zvláštní, že se mi v mysli vrací vzpomínka na jeho vzhled a krásné chvíle,které jsme spolu prožili. Moc mi pomáhá se teď s někým podělit o svůj zářitek. Mám čisté svědomí,že jsem jej pravidelně navštěvovala,snažila se, aby mu bylo dobře,aby o něj bylo postaráno.Bolí to a určitě dlouho bolet bude, ale mé svědomí je čisté. Dovedla jsem ho na samý kraj kam už každý musí sám.

Milá Terezko...

... běžel mi mráz po zádech, když jsem si četla tvůj příběh. Život je někdy sakra zlej a já nevím, čím tě povzbudit, to prostě nejde. Myslím, že jsi silná holka a maminka by na tebe byla pyšná.
Bolet to bude bohužel ještě dlouho... Já také stále pláču každý den a nemůžu to tomuhle světu odpustit. Ale nic jiného nám nakonec nezbyde.

Držím moc palečky...


Milá Káťo,
moc děkuju za hezká slova.

Ta láska se mi už vrátila... Když umíral přítel v Chicagu, jeho jedna z posledních zpráv zněla "DEKUJU". Ptala jsem se, za co a on "ZA LASKU DEKUJU". Věděl to... a to mi dává sílu.

Mějte se krásně

Nikdy bych netusila, ze jednou naleznu prave tento web a budu na nej nekdy psat prispevek. Jako slecna, co zalozila toto vlakno se i ja pridavam s vekovou hranici. tez mi je 21 a opetovne se setkavam se smrti, nyni mam na svete jen dva bratry o 10 let starsi a o me se nezajimaci a tatinek ktery bydli 100km ode me a jiz ma tri roky svuj vlastni zivot.
Je tomu necely 4 mesice co me opustila na krasna, hodna a naprosto uzasna maminka. Na kterou nikdy nezapomenu a ani na okolnost toho dne, tydne. tohoto celeho casu.
Stalo se to na jare, zapomnela jsem na mamincin svatek pres sve vlastni "starosti", kdyz mi to maminka predhodila, ze je tomu jiz tyden, co jej mela a ja se ani neozvala zastydela jsem se, a vymyslela nahradni plan. Vezmu maminku na vylet.
Bohuzel jsem mela jednu z nejhorsich pubert jakou jsem mohla mit, v dobe nejvetsiho rozkvetu jsem doslova nesnasela maminku, nechtela jsem jeji lasku, rady, pohlazeni.. chtela jsem at je po mem za kazdou cenu. nyni s pdstupem casu mohu maminku jen obdivovat jakou se mnou mela svatou trpelivost a zasnu nad tim jakou jsem mela volnost. Az ted vidim jak stastne jsem mela detstvi.Jak statsne detstvi mi pripravila prave ma maminka. Puberta s vekem odesla stejne rychle jako jsem se v 18ti sbalila a zkusila bydlet sama. V dobe kdy jsem se stehovala od maminky mela tesne po rozvodu a od te doby jsem opet nalezala cestu k tehle jedinecne osobe. A muzu rict ze za ty posledni tri roky jsem zazila nejhezci leta, .. ale odvracim se od tematu kdy jsem zapomnela na jarni svatek a rozhodla se ze vezmu maminku na vylet i s jejim a mym pritelem.
Ale opet se vymstila ma zmrklost a tvrdohlavost, i kdyz priteli nebylo dobre presto jsme nasedli do auta a jeli smer skunzen Bubovice, pamatuji si mamincin smich a nadsenost z noveho mista a z "rodineho" vyletu, jedla spokojene rizek na skale, okolo behali nasi psi. Vsechno bylo krasny do ty doby nez sem se lehce pohadala s pritelem na tema odjezd domu a nase vecerni prohlidka bytu, / chteli sme se s pritelem sestehovat/ nakonec bylo jako vzdy po mem a misto mamincinyho navrhu at je odvezeme do prahy vecer sme vyjeli drive.. a to byla ta osudova chyba
Pamatuji si jak jsem puvodne chtela pustit maminyho pritele do predu na misto spolujezdce, ale nakonec jsem si to rozmyslela a usedla dopredu. Po najezdu na dalnici mi probehla znenadani myslenka - co kdyz ted umru, a pet minut na to jsem znudene sledovala provoz na dalnici a pred nama modou dodavku.. kdyz v tom dodavka bez varovnych svetel hodila mysku a my v rychlosti 130km v hodine narazili do stojici neoznacene sanitky. Pripadalo mi to jako blba hra nebo film, vidim auto jak odboci, pak hrozna rana, slysim mamincinu posledni vetu.. " do prdele" opet hrozna rana a najednou jen hluk, lidi, snazila jsem se v duchu poskladat dohromady zda jsem pohromade, plivala jsem zuby a krev do erbegu, ale at sem delala, co jsem delala, nehla jsem se, byla jsem napasovana pod palubni desku, na me sedacka na ktere jsem sedela, vsude erbegy a ma? krev. Ve chvilku kdy nase auto dorotovalo, nez k nam pribehli lekari a hasici, jsem slysela jen chrceni a skuceni, zjistila jsem ze to neskucim ja, otocila jsem se jak nejvic jsem mohla a jak pas u sedacky mi dovolil a videla jsem maminyho pritele, jak ma hlavu mezi prednima sedackama, ze ktere tece krev, maminka bezvladne lezela vedle nej, pritel lezel na volantu a pravacko sviral stale radici paku, zacla jsem hrozne kricet (myslela jsem ze umru, a nejvic ve chvilku, kdyz jsem byla stale napasovana v aute, ktere zalo najednou horet. to jsem byla skoro histericka.. nastesti vse probehlko rychle. za chvilku me vypacili a vystrihali z auta a vytahli ke svodidlum, kde byla pani co jiz vyndala z auta meho psa / pritelovo stene neprezilo bohuzel/ ktery nevedel co si ma myslet, ale choval se ukazkove a ani nehlesl nic. Pamatuji si nez me vyndali, kdyz vyndali maminyho pritele a meho, kteri byli jiz na nositkach a byla jim poskytovana prvni pomoc, tak jsem se otocila a videla jsem, jak ji zachranari nechali jen tak lezet, rvala jsem na ostani, proc se nestaraji jeste o moji maminku. Proc se zajimaj o me, kdyz ona tam jen lezi..jelikoz ja sama jsem nebyla bez zraneni jako prvni a jako jedinou, co byla pri sobe celou dobu odvezli do prahy do nemocnice, .. vim jak jsem byla u tech svodidel nevedela jsem, co se deje, kdy se dostanu domu kde je kdo a co komu je, jezdili auta okolo a spousta lidi se ani nepodivala a kdo se podival ten mel rozhorceny pohled... kdyz me davali do sanitky nechala jsem si podat tasku a jeste schovala do kapsy telefon, ktery jsem mela po dobu prijmu u sebe i v dobu, kdy mi roztstrihali obleceni, aby mohli osetrit mou zlomenou ruku a ostatni sramy. Pak uz jen si pamatuji jak jsem volala tatinkovi, kterej na me spustil jeho " ahoj siso".. ztuhnul az ve chvilku, kdyz sem se do telefonu rozbrecela, ze jsem mela hroznou autonehodu a ze nevim, co je s kym ani s maminkou. tatinek byl behem hodiny take v praze, jeste me zastihl pri vsechn vstupnich vysetreni, nez me zrentgenovali, jiz byl u me i bratr, prvni noc v nemocnici byl hroznej, porad jsem chtela vedet, co je mamince, protoze se o ni nikdo nestaral a co je s pritelem a podobne, ten vecer jsem mela komlplikace, zvracela krev a proto jsem mela o den odlozenou operaci prave ruky. kdyz se mi stav stabilizoval i po operaci natolik aby mi mohli rict pravdu, tak prisel tatinek a potvrdil mi me nejcernejsi myslenky. potvrdil ze maminka nezije, a tak jsem stravila na aru nekolik probrecenych dnu, kdy me chodili objimat sestricky a rozveselovat pritelovi pratele...
Nyni je to skro ctyri mesice, po zdravotni strance nejsem na tom moc dobre, beru jiz Vami zminovala antidepresiva, porad nejsem dohojena a dovylecena, ale mam pritele..
Pritele jsem trosku vynechala z pribehu, .. byl par dnu v komatu a tri tydny v nemocnici. Tyden byl na pokraji smrti, kdy si mysleli, ze praskla lebka bude mit nasledky na jeho mozku. V den kdy se po me zeptal, jsem podepsala revers a odesla z vlastni nemocnice, abych videla sveho Michala. Kazdy den po tri tydny jsem byla v motole 8 hod jako vlcice u jeho postele az do doby, nez ho pustili domu. Ke me domu, uz se ani nevracel k sobe, nastehovala jsem si ho k sobe. Bohuzel to neni tak ruzove jak to zni, oba trpime depresemi, on vycitkami ze ridil auto a ze v nem zemrela ma maminka, dale se to resi s policii a nici ho obvineni, ktere na nej spada jen proto, ze policie nenasla dodavku, ktera zapricinila nais nehodu a ani se nikdo neohlasil. proste ridic ujel. obcas si hodne vjedeme do vlasu a ani nevim jake to bude do budoucnosti, protoze vycitky se v me hlave rodi a ja je neumim zapudit...
Maminej pritel je stale v nemocnici / 4 mescie/ a jeste ho par mesicu ceka, je na dne z toho ze prisel o zenu jeho zivota, skoro se snim ani uz nemuzu vidat jelikoz si me plete s maminkou, pise vyderacne sms a podobne.
Neni den, kdy bych si nepoplakala, neni den kdy sebou netrhnu kdyz slysim skripet brzdy aut, neni den kdy nemam chut bolesti kricet. dneska jsem byla od pohrbu prvne na mamincinym hrobe, porad tomu neverim, ze tam lezi, ze me uz nechytne za ruku. Koho uz ja na svete mam ,kdyz sem mela jen ji? uz nikdy nenajdu cloveka ktery by me tak miloval a podporoval jako ona. Mohu jen doufat ze jednou budu aspon z casti tak dobra matka jako ona byla me. Maminko, chybis mi a miluju te.. lituju toho ze jsem Ti to nerikala vickrat, ale dekuji za ta leta, co jsi se mnou byla..

Milá Sylvo,

přeji Vám moc a moc sil, statečná a šikovná jste byla také Vy, ne méně než Váš přítel. Věřím, že se láska, kterou jste dávala, neztratí, naopak - nějak v nějaké třeba úplně jiné podobě se k Vám vrátí. Myslím na Vás a přeji radost, z níž půjde čerpát sílu. Zvládla jste něco, co leckdo o moc starší nezvládne. Děkuji

Kateřina