Několik let se nemohu vyrovnat s úmrtím mladšího bratra. Bylo mu 44 let. Dá se to vůbec přijmout?

Píšete, že v roce 2019 nešťastnou náhodou zemřel ve 44 letech Váš mladší bratr. Moc Vám chybí a kladete si otázku, proč měl takový osud, když nikdy nikomu neublížil. Obracíte se na nás s dotazem, zda se to vůbec dá přijmout.

Dobrý den,

nečekaná a předčasná smrt Vašeho mladšího  bratra Vás zaskočila a jako by Vás zastavila v dalším plynutí životem. Přišla pro Vás nesmyslně a nezapadá vůbec do Vašeho chápání spravedlnosti nebo logiky života. Rozumím tomu, že Vám bratr moc chybí a jak je pro Vás jeho odchod nepřijatelný, brání dalšímu fungování na Vaší cestě. Někdy je pro pozůstalé těžké přijmout, že zemřel nečekaně člověk, který si brzkou smrt "nezasloužil", někdy vyrovnávání s jeho smrtí komplikuje představa, že mladší člověk přece ještě nemá umírat, když ti starší stále žijí a mají toho třeba hodně před sebou. 

Nevím, jestli se to dá přijmout. Je to prostě velká ztráta. Ale vypadá to, že se lidem někdy podaří žít s tou ztrátou dál, i když to bolí a není jasné, proč někteří lidé přijdou o život dřív než jiní. Nijak to nesouvisí s jejich povahou nebo zásluhami. 

Přemýšlím, co byste potřebovala, abyste i s tímto nepochopitelným zážitkem mohla žít v klidu dál, mohla na svého bratra myslet sice se zármutkem, ale už ne se sžíravou bolestí nebo hořkostí. Píšete, že byl bratr hodný a nikomu neublížil. Jak byste to mohla udělat, aby Vám neubližovalo ani jeho předčasné úmrtí? Můžete na něj myslet s láskou a vděkem, že tu byl, i když kratší dobu, než byste jemu i sobě přála? Je možné nebrat smrt jako nepochopitelný trest, ale jako něco vyššího, co se děje nezávisle na činech daného člověka? 

Je možné, že se na život a osud zlobíte, může Vám připadat nespravedlivý a nesrozumitelný, když umírají mladší a hodní lidé. Možná nezbývá než počkat, až se zlost a nesouhlas přetaví do samotného smutku a později třeba do schopnosti žít se ztrátou dál a do přijetí faktu, že život nefunguje tak, jak bychom si představovali a přáli. Není divu, že lidé nesouhlasí a zlobí se nebo litují, že se stalo něco, co si opravdu hodně nepřáli. Je to tak i u Vás? Pokud ano, neznamená to, že musíte jen čekat a nemůžete nic udělat pro to, aby Vám bylo lépe. Hodně pomáhá kontakt s jinými lidmi, kteří mohou mít pochopení pro Vaše trápení. Také stojí za to mít sama pro sebe pochopení a pak se pomalu snažit vidět věci i z jiného úhlu, přát zemřelému klid a sobě dost sil žít s tím dál, i když mi moc vadí, co se stalo, a bolí to. Mohlo by Vám také pomoci vzpomínat na bratra s tím, že se s ním v klidu loučíte, a i sobě přejete, aby se Vám dařilo po jeho smrti dobře - předpokládám, že by Vám to přál i bratr a snad by chtěl, abyste i po jeho odchodu našla pro sebe vnitřní mír.

Přeji Vám na to hodně sil a laskavosti.

Zuzana Vondřichová