Ahoj, taky bych se chtela podělit o svou bolest. Je mi 27 a memu partnerovi bylo nedožitých 46let, mam 4 letého chlapečka, mam pocit ze se mi zhroutil celý svět. Můj přítel zemrel pred 14 dny na rakovinu se kterou se pral 2,5 roku. Nikdy jsem nepoznala člověka jako byl on, obetavy,pozorný a naprosto dokonalý chlap po všech směrech. I pres drobné překážky v našem vztahu, dělal vse pro to, aby jsme byly spolu. Dělal možné i nemožné aby nás vztah udržel a nepřišel o nás. Nikdy jsem si nebyla schopna představit, ze človek dokáže tak strašně moc milovat toho druhého a vzdát se čehokoli kvuli tomu druhému. Měli jsme spousty planu a chtěli napravit vse co se nám mezi nama nepovedlo ale osud tomu zřejmě nechtěl. Týden pred jeho smrtí mi poslal zprávu ze je strašně pysnej na to, ze jsem jeho partnerka a ze jsem pro nej byla za celý jeho zivot to nejlepší co mel. Furt se mi to honí hlavou a nejsem schopna se na nic soustředit. Stále ho msm pred očima jak vypadal den pred tim nez v nemocnici zemrel. Hrabu se v minulosti převážně v tom usporným co nás potkalo a nevim proc, jestli obrana podvědomí? Netusim. Nic méně nejsem schopna ničeho, nemuzu spat, jist vse me otravuje. Nejradši bych nebyla, den ode dne je to horsi a horsi, neustale to nabírá na intenzitě. Říká se, ze cas je milosrdný nic méně v mem případe je to opačně. Ten pocit prázdna a nicoty me úplne srazi. Výčitky svědomí ze vubec přemýšlim a hrabu se v jeho staré nevěře a v tom, ze jsem mu nesplnila žádné z jeho přání které mel. Moc si pral mít se mnou rodinu, vzít si me. Kdyz byl v nemocnici tak me prosil aby mohl zemřít doma u me v náruči a plakal. Bohuzel ani jedno se mi nepodařilo splnit a to jsem mu slíbila, ze s nim budu az do konce a budu ho držet v náruči aby na tu dlouhou cestu nebyl sam. Je mi strasne
