naprosto chápu vaši obrovskou bolest a smutek. Při čtení vašeho dopisu mne zarazilo několik podobností s mým osudem. Nejprve - svůj příspěvek jste psala 5. 7. 2010 - v tento den, před 3 roky, zemřel můj milovaný manžel. Také jsme spolu byli jen 10 let, také jsem zůstala se dvěma dětmi, i když trochu většími (v době smrti 5 a 7 let). Sama nevím, co je pro ně lepší, jestli tátu vůbec nepoznat nebo na něj vzpomínat v mlze a s ohromnou bolestí. Manželův SNubní prstýnek jsem nosila na krku přesně dva roky, pak jsem ho sundala, protože jsem měla pocit, že nemohu jít dál. Rok mi trvalo, než jsem byla schopná dát pryč jeho oblečení, a to ještě asi na 5x, oblíbené kusy šly jako úplně poslední. Nespěchejte na sebe, všechno chce svůj čas, půjde to pomalu a bolestivě, ale půjde to. Bolest nikdy nepřestane, ale jaksi se časem otupí a vy se naučíte žít sama. Je to těžké, ale máme naše děti a ty potřebují mámu, která funguje a je silná. Já po třech letech už nebrečím každý den, ale smutno je mi neustále. Pořád jsem sama, protože jiného chlapa k sobě pustit nedokážu. Ale jednou to půjde, mě i vám. Teď vám přeji hodně síly. Radu vám dát žádnou neumím, tohle prostě musí trochu otupit a přebolet. HOdně zdraví a síly vám i oběma dětem přeje Petra V.
In reply to Při čtení všech těch řádků by Anonym (neověřeno)