Na světě uplně sama - jak z toho ven?

Ahoj, před necelým rokem mi násilnou smrtí zemřela mamka. Byla to moje poslední žijící příbuzná, táta zemřel pár měsíců před ní, sourozence nemám. Byl to pro mne velký šok. Strhl se kolotoč administrativní i psychický, který jsem nějak dávala - musela jsem. Po pár měsících jsem si také našla přítele, který mému životu dal smysl a vypadalo to, že všechno bude dobrý. V březnu jsme se málem rozešli a na mně padl panický strach ze ztráty i tohoto posledního blízkého člověka a nevyřešené trauma ze smrti mámy. Bohužel, před 14 dny se semnou rozešel definitivně a já mám pocit, že jsem v nekončícím pekle. Byl to nejlepší muž co jsem potkala - podporující, obětavý, milující, extrémně hodný. Chápu ale, že tuhle mojí životní situaci a psychické rozpoložení z toho vyplývající neustál. Nic mu nevyčítám, vím, že to byla moje chyba. Dopadl na mně ale naplno ten fakt, že jsem na světě uplně sama. Kdo by se o mně postaral, kdyby se mi něco stalo? Kdo mi pomůže, když budu potřebovat? S kým sdílet jak bylo v práci, co mně těší, co mně tíží? Odpověď je vždycky stejná - nikdo není. Vždycky jsem byla v životě hodně nezávislá, tvrdohlavá a vím, že teď na to doplácím. Mám pár přátel, ale ti mají vlastní rodiny, vlastní starosti a hlavně mi přijde, že si nedokážou představit, čím procházím. Nikdo z nich v podobné situaci nebyl a ani já bych nebyla schopna před touto situací plně pochopit člověka, který si tímto musí procházet. Snažím se nějak zaměstnat, ale hrozně mě to vyčerpává a vlastně moc nepomáhá. Znám všechny ty rady, že člověk má trávit čas s přáteli, koníčky atd. a snažím se dodržovat alespoň nějaký režim, ale vnitřně mi to spíš ubližuje - hrozně vždycky závidím všem těm lidem, jak jsou šťastný, jak ve svém životě někoho mají, dokáží si poradit sami se sebou, někdo líp, někdo hůř ale alespoň nějak. Od smrti mámy chodím na psychoterapii, ale ten vnitřní pocit, že nic nemá smysl a tohle peklo nikdy neskončí nepolevuje. Začínám přemýšlet o tom, že kdybych umřela, bylo by to vlastně lepší - nikomu chybět nebudu a já už nebudu muset žít v tomhle pekle. Zatím nemám sebevražedné sklony, ale ta myšlenka na smrt mně samotnou vyděsila a já se bojím, jak dlouho tohle ještě vydržím, než to začnu vnímat jako nejlepší variantu. Všechny moje vyrovnávací mechanismy selhávají a já nevím, jak z toho ven. Možná by mi pomohlo promluvit si s někým, kdo prožil podobnou životní situaci nebo jí prožívá a třeba někdo takový je tady. Jsem životní optimista, ráda bych se posunula dál, smířila se s tím a začala na sobě pracovat, ale vůbec nevím kudy kam. Budu ráda za všechny nápady i za kontakt od lidí, kteří třeba procházejí nebo prošli něčím podobným a rádi by své zkušenosti sdíleli s někým, kdo ví, jaké to je. Díky, že jste mne "vyslechli", Martina
Vyjádřit účast
35 lidí vyjádřilo účast.