Komunikace v rodině

Vyrovnávání se s diagnózou závažného onemocnění a s postupným uzavíráním životních perspektiv je náročnou životní situací člověka. Klade veliké požadavky nejen na psychiku samotného nemocného, ale i těch, kteří mu stojí nejblíže. Toto těžké a často bolestné období lze však žít i dobře, tedy tak, že si z něj všichni zúčastnění odnesou dál něco dobrého a zbaví se strachu. Je k tomu potřeba vzájemná, otevřená komunikace.

Poslední aktualizace stránky proběhla dne 13. 5. 2016, verze pro tisk (včetně podkapitol)

Pro nemocné

Je důležité, abyste se svým trápením a se svými obavami nebyli sami. Kolem vás je síť lidí, kteří jsou připraveni vám a vašim blízkým pomoci ať již z důvodů osobních, nebo profesních, jako laici, nebo jako odborníci. Kromě příbuzných a přátel jsou to především váš praktický lékař, odborný lékař, který vás pravidelně sleduje podle povahy vašeho onemocnění (např. onkolog), případně pracovníci domácí ošetřovatelské péče či hospicového hnutí. Vždy je možné se na někoho obrátit.

Prolomte tedy komunikační bariéry a otevřete komunikační prostor. S blízkými lidmi hovořte otevřeně o svých i o jejich potížích, obavách, úzkostech, o smutku i o strachu, pokud se objeví. Dokážete-li otevřeně hovořit i upřímně naslouchat, uleví se vám, neboť „sdělená starost je poloviční starost“.

Pro pečující

Jako příbuzní pomozte trpícímu blízkému člověku pozitivně interpretovat jeho život (život měl smysl a stál za to, aby byl žit). Buďte upřímní. Nenalhávejte ani jako příbuzní pacientovi, ani jako pacient příbuzným, že „se nic neděje“. Pouze tím prohlubujete nejistotu, úzkost a osamělost, neboť druhá strana ví, že „se něco děje“. Vzájemné zamlčování důležitých skutečností i pocitů znemožňuje sdílení a vzájemnou podporu.

Pokud si nejste jako příbuzní jisti kdy, o čem a jak hovořit, dejte nemocnému jasně a opakovaně najevo, že jste připraveni hovořit o všem, co jej trápí, a čekejte na jeho otázky a na jeho volbu tématu. Buďte ochotni a připraveni naslouchat. Řešte konkrétní záležitosti a témata věcně, neobávejte se však projevit své emoce.


Podkapitoly

  • 13
    Fáze vyrovnávání se s těžkou nemocí a ztrátouPéče o psychické, sociální a spirituální potřeby nemocného je stejně tak důležitá, jako péče o jeho tělesné pohodlí. Proces umírání vyvolává totiž výraznou odezvu v celé psychice nemocného.
  • 23
    Kdo, kdy a jak má říci nemocnému člověku pravdu o jeho zdravotním stavuVáš blízký je těžce nemocný a smrt je patrně blízko. Napadají vás otázky, zda a kolik toho ví on sám a zda a jak se má dozvědět celou pravdu o svém zdravotním stavu. Sdělování závažné diagnózy je těžký oříšek i pro zdravotnický personál. Pokusíme se postupně odpovědět na otázky týkající se komunikace o nevyléčitelné nemoci, které by vám mohli pomoci při sdělování závažné diagnózy.
  • 33
    Dejte nemocnému možnost se rozloučitOdchod ze života znamená v podstatě odloučení se od všeho, k čemu jsme měli emocionálně nabitý vztah. Proto je důležité dát nemocnému prostor pro rozloučení a tím mu umožnit „dobrý“ odchod ze života – tedy odchod s prožitkem vnitřního smíru. Ti, kteří tu po jeho smrti zůstávají, se pak většinou také snáze vyrovnávají s ukončením životní pouti a to nejen svého blízkého, ale v budoucnu i své vlastní.