Maminka umírala a já jsem utekla nemohla jsem jen sedět a dívat se, jak umírá. Teď mě to moc trápí.

Vážená paní Šárko,

nejdříve Vám chci vyjádřit obdiv a úctu za to, co jste pro maminku udělala a jak jste ji doprovázela skutečně až na práh smrti.

Chci Vás ale také podpořit, abyste mohla přijmout to, čemu možná nerozumíte a co považujete za svou chybu. To, co popisujete - že jste zpanikařila, běhala a nevěděla, co máte dělat, utekla... - je jedna z typických reakcí člověka, který se ocitl v situaci, která ho děsí a na kterou nemá žádný "návod". Takové reakci se říká "akutní reakce na stres" a je to vrozená záležitost, něco, co máme všichni společné.

Je jasné, že i když jste věděla, že se blíží maminčin konec, stejně jako my všichni ostatní jste nebyla na tu chvíli připravena - na to se prostě nedá připravit. Nemáme najednou nic, čeho bychom se mohli chytit, a je velmi pochopitelné, že v takové chvíli máme tendenci utéct. Takovou reakci nemůžeme ovlivnit, není řízená vědomě. Chci Vás tedy podpořit v tom, abyste "přehodnotila" své vnímání Vašeho chování - z něhož je jen patrné, jak moc jste měla maminku ráda a bála se její smrti.

Dovolím si napsat i to, že pevně věřím tomu, že maminka si velmi dobře uvědomovala Vaši projevovanou lásku i ve chvíli loučení a určitě jste ji nijak nezklamala, možná jste pomohla pokojně odejít i jí - nemusela vidět Vaši bolest a strach.

Na tomto portále v části Pro pozůstalé najdete text, který by Vám také mohl pomoci rozumět tomu, co se Vám nyní děje.

Vážená paní Šárko, moc na vás myslím a posílám podporu a přání síly a důvěry - i v sebe samu.

Ilona Peňásová