Zkušenosti s umíráním | tatinek

Vloženo: 17. 5. 2010
Vložil: petra, E-mail: -

Dobrý den,je mi 24 a před 14 dny mi zemřel tatínek (44) 2 mesíce od diagnozy (rakovina žaludku) nesl to statečně,stále věřil,že se vrátí do práce nevěděl otom,že umírá.měly jsme ho doma.odešel vklidu a hlavně doma.bolest nikdy nepřejde,ale povídáme si sním jako by byl stale snami a to nám pomáhá.

Vložit nový příspěvek

| 30. 12. 10, 22:40 | Děda s babičkou | Reagovat

Dobrý večer,navštívil jsem tyto stránky o umírání v jedné z nejtěžších chvil mojeho života-umírá mi babička,metastáze v tříslech atd.,ještě to můj mozek nebere,že se blíží její konec,neboť mi byla vším,takříkajíc druhou matkou.Za sebou mám bohužel i přímou zkušenost s úmrtím svého dědy,kterého zasáhl před večeří smrtící infarkt s okamžitou zástavou srdce.Děda seděl proti mě a měl již na talíři polévku.Zničehonic se skácel ze židle,myslel jsem nejdřív,že si dělá legraci...,bohužel,veškeré oživovací pokusy byly marné.Bylo krátce před vánocemi roku 1991,silný mráz.O svém blížícím se konci možná věděl.Nyní,po 19 letech,volá děda jsoucí na věčnosti,k sobě moji babičku.Často ho prosím,aby ji tu ještě pár let ponechal.Ona se však pozvolna odebírá do jiného světa,tam,za ním,tam,kde se se svými blízkými určitě jednou setkáme.Nezapomenu na výraz klidu a uspokojení,jaký měl děda ve své tváři.Smrt asi opravdu nebolí, to jen život nese s sebou těžkosti. Přeji všem,kteří jsou nějak účastni umírání blízké osoby,hodně síly,pevné nervy .Budiž nám útěchou,že toto je osud každého člověka a že se jednou se svými milovanými setkáme ,až nastane náš čas odchodu.

anet | 2. 6. 10, 09:02 | Táta | Reagovat

Je mi 25let a v nemocnici umírá můj táta. Strašně to bolí, nevím, jak dál, jak být oporou mamce, když já sama jsem v totálních sračká... Snažím se být před ni silná, ale jak jsem sama, tak nejsem schopna zastavit ten příval slz. Jak fungovat v práci, tvářit se, že se nic neděje, být na všechny příjemná? Nejde to, bolí to. Už mě nikdy neobejme, nepohladí, neřekne, že jsem jeho holčička. Řvu tady jak želva, srdce mi puká bolestí a já nechci žít. Před 3 roky odešla babička, před rokem mi umřel děda a já se s tím dodnes nevyrovnala. Jak mám vstřebat další odchod nejbližší osoby? Kdy do přebolí, jestli vůbec? S ním odešel kus mě.

Mondík | 19. 5. 10, 06:27 | tatínek.. | Reagovat

Peti, mně umřel tatínek z ničeho nic včera (48 let). Zemřel z nenadání, nejspíš mu selhalo srdíčko. Je mi 24 let taktéž a nikdy nezapomenu tu beznaděj, kdy jsem čekala s bráškem a maminmkou na zachánku, kdy jej tu přes půl hodiny oživovali. Strašně bych si přála, aby to už bylo vše za námi, ale spíš se bojím, co s námi bude..

petra | 19. 5. 10, 10:42 | Re: tatínek.. | Reagovat

Dobrý den,i my mame strach co snami bude,ale musime se porvat,ne nadarmo se říká,že život je boj.Víte sem zdravotní sestra zkušenosti s umíráním mám dost ale jak jde o blízkou osobu nikdo na to není připraven.Jediné co ted mužete udělat je vzpomínat na něho s láskou.

Mondik | 19. 5. 10, 11:30 | Re: Re: tatínek..

Já hlavně musím fungovat a jít dál.. Už kvůli bráškovi a mamince. Nechci, aby nás to jako rodinu složilo. Chci, aby už toto vše bylo za námi. Měla jsem a mám ho moc ráda, ale život mu to nevrátí..

Hanka | 21. 5. 10, 21:24 | Re: tatínek.. | Reagovat

Ahoj. 3. května v časných ranních hodinách mi na náhlou srdeční příhodu zemřel tatínek. Bylo mu 68 let. Byl to moc fajn člověk a pro mne hrozně moc znamenal. Stále si přehrávám tu noc, kdy se mu udělalo špatně a já spolu se svoji rodinou se mu snažila zachránit život. ..jeho slova: "Haničko, mně je tak hrozně zle, já umřu"....a já, přesto-že moji pomoc očekával, to nedokázala. Ihned jsem volala záchranku, dokonce ho při vědomí převezli do nemocnice, ale tam za tři hodiny od prvních příznaků zemřel. Dobře si vzpomínám na okamžik, kdy lékař mně a mému bratrovi oznámil, že tatínek zemřel a já tomu nechtěla uvěřit....hrozně mi chybí...je tady tak prázdno...

Dana | 28. 5. 10, 15:55 | Re: Re: tatínek..

Už to budou 2 roky, co umřel můj táta na akutní myeloidní leukemii. Během měsíce. Bylo mu 66 let a byl plný života. Většina mladších by mu energii a podnikavost mohla závidět. Lyžoval, byl otužilec, ....A najednu ten, který všem pomáhal, bezmocně ležel. V té době jsem si myslela, že se zblázním, že už nic v životě neudělám. Když umřel a moje maminka se zhroutila a příbuzní akorát radili, zůstalo všechno na mně. Doma jsem uklidňovala maminku, běhala po úřadech, ...Brečet jsem chodila do parku sama.
Věř, že čas je nejlepší doktor. Už ale nikdy nebudeš stejná. Člověku se přeskládají hodnoty. Já na tátu myslím každý den. Představuji si jaké by to bylo, kdyby... Ale už to umím s úsměvem. I když občas pořád brečím.
Přeji hodně síly!
Dana

| 30. 5. 10, 18:05 | Re: Re: tatínek..

Čtu vaše příspěvky ,o odchodu vašich tatínků a je mi smutno,sedím nad klávesnicí a řvu. Tatínek mi odešel letos v únoru.Ráno jsem mu dala pusu, popřála hezký den.On vyprovodil moji holčičku do školy... a pak už nic. ..céva se ucpala a najednou tu nebyl..Tolik roků spolu a teď ta strašná prázdnota ,mám pocit ,že se zblázním.Vyzkoušela jsem snad všechno-knihy ,být sama,být s přáteli,mluvit o něm ,nemluvit o něm,kostel,vykřičet se v prázdném bytě...NIC..NIC NEPOMOHLO. snad čas nám všem pomůže tu bolest překonat.Tolik bych si přála, aby mi přišel do snů,ale ani to se mi nevede...Buďte všichni silní a stateční ,asi opravdu jen ten čas nám pomůže...ráda si nechám poradit jak se se smutkem a bolestí vyrovnat..Šárka

Zpět | Vytisknout | Nahoru

cs | en