Staří lidé umějí žít přítomností

Seděla jsem v sobotu u babiččiny postele. Skoro celé krásné jarní odpoledne. Seděla jsem a koukala, jak 87letá babička spí, a když se probudí, s námahou se na mě usměje a pronese jedno dvě slova. Dávám jí napít, najíst jen pár soust polévky, na nic dalšího už nemá sílu. Čekala jsem, že se mi srdce bude svírat nad tou bezmocí, nad tím, že se blíží její konec, a já jí nemůžu pomoct nebo ulehčit.

Foto: Lukáš Žentel, archiv Paměti národa

S tím ulehčením to ale asi nebylo docela tak. Viděla jsem jasně, že má babička radost, když na ni mluvím a vyprávím jí ty nejbanálnější příhody z domova. V takový moment se zamýšlím nad tím, co pro ni je a není důležité. A najednou JE důležité, že jsem v úterý vařila výborné hovězí z Vysočiny.

Babička mě poslouchá a má radost, že ráda vařím a že vařím její recepty, kvůli kterým jsem jí donedávna telefonovala. Pak zase spí. Já sedím u postele, držím ji za ruku. Čas se zastavil, nikam nespěchám, chci tu dneska být co nejdéle, a mám tak dost času rozhlížet se kolem.

Babička už je víc než rok v domově péče o seniory. Je tu hodně nemohoucích lidí, kteří potřebují stálou péči. Většina jich zůstává na pokojích, ale občas se najde i stařenka, co „běhá“ po chodbě. Jedna taková tam právě rozmlouvala s ošetřovatelkou. Bylo zřejmé, že ty dvě si nerozumí.

Paní Masáková stále opakovala, jak je to nemožné, že tady nikdo nic neví a že ona čeká, až přijedou vojáci a s nimi její syn. Ošetřovatelka se ji snažila uchlácholit, ale moc to nepomáhalo. Vydala jsem se na chodbu a dala se s paní Masákovou o řeči. Pak jsme šly do jejího pokoje a já jí ukázala, kde má večeři, a posadila ji ke stolu. Moc mi děkovala a byla ráda, že jsem jí „to vysvětlila“.

Zase jsem čekala, že se mi bude svírat srdce nad osudem té ztracené ženy, ale nestalo se. Byla jsem ráda, že se můžu na chvíli rozptýlit a být s ní. Setkávání se starými lidmi na mě působí blahodárně. Dívají se vám přímo do očí a jsou v daný moment cele s vámi. Najednou cítíte, jak může být budoucnost nejistá, jste vtaženi do přítomnosti. Pro mladého člověka příjemná změna.

Jsme až moc zvyklí na to, že se spolu bavíme a přitom myslíme na něco nebo někoho jiného, na něco, co náš čeká. Starý člověk vám ukáže, že to jde i jinak. Jo, a slovo „mladý“
používám záměrně. Ani nevíte, jak mladá jsem si připadala se svými 38 lety, když jsem si celé odpoledne povídala s lidmi, kterým je víc než 85. Mladá, plná života a vděčná za to, co je právě teď.

Autor příběhu: Hana Hniličková
Hana Hniličková

Hana Hniličková

Post Bellum

Koordinátor projektu Příběhy našich sousedů a Centrum Paměti národa.

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a poté jednoroční podiplomové studium na prestižní Eidgenössische Technische Hochschule Zürich. V letech 2001 — 2010 pracovala v advokacii. Po mateřské dovolené nastoupila do POST BELLUM jako grantistka Nadace Vodafone v rámci projektu ROK JINAK. Je odpovědná za vzdělávací projekt Příběhy našich sousedů a za budování Centra Paměti národa.