Komunikace s umírajícím

Umírající někdy nerozeznává přítomné osoby, což pro ně může být velmi bolestné. Je důležité, abyste si uvědomovali, že se nejedná o známku odmítnutí, nýbrž o to, že umírající ztrácí spojení s naší realitou. Také se stává, že mluví k Bohu nebo o událostech a o lidech, které neznáte. Někdy vidí také osoby, které už zemřely, a mluví k nim, cítí se jimi odváděn. Je důležité nesnažit se vymlouvat mu jeho realitu nebo odhánět mu ji jako halucinace, ale zapojit se do jeho světa a naslouchat mu. Může vám to rozšířit pohled na váš vlastní život a ukázat doposud nepoznané způsoby komunikace. Může vás velmi obohatit, když se budete snažit porozumět způsobu, jakým vám umírající sděluje svá přání.

Je také velmi důležité, abyste pozorně naslouchali sami sobě. I nevyslovená výčitka jako: Obětuji se pro tebe, Dělám to všechno pro tvé dobro, Ty bys to pro mne v životě neudělal…dokáže ochromit tichou a obohacující účast při umírání blízkého člověka.

Velikým a často velmi těžkým úkolem doprovázejícího je nepodlehnout pokušení rozhodovat za nemocného. Chcete jej ochránit například před pravdivou informací o jeho nemoci a o tom, že se blíží smrti. Věřte, že ať se ptá jakkoli oklikou, chce pravdu znát a nechce být okolím klamán. Naslouchejte jeho tichým, nesmělým a někdy velmi nepřímým otázkám a nic neskrývejte. Na otázky odpovídejte pravdivě a bez vyhýbavých odpovědí. Člověk, který je na konci života, tuto skutečnost většinou velmi dobře tuší a pokud se tváříte, že to není pravda a on bude přece „ještě dvacet let tady“, tak jej jenom vrháme do osamělosti, z další komunikace se stáhne a na vyrovnávání se s blížící se smrtí bude úplně sám. Úkolem dorpovázejícího je jít s ním poslední část cesty, podpírat jej, podat vodu. Teď již není čas si vzájemně cokoliv nalhávat, ale pravdivě spolu projít a prožít chvíle, které vám zbývají.

Blízkost smrti se hlásí různě. Někdy umírající vypráví, že se mu zdálo, že už zemřel. Někdy se naléhavě ptá, zda je živý, nebo už mrtvý. To všechno je normální. Jedním z poměrně častých projevů je tzv. „balení kufrů“. Je naplněno někdy až úporně prosazovanou touhou odjet, konkrétní potřebou sbalit se na cestu, ukončit rozdělané věci. Pomozte v takových chvílích skutečně věci uzavřít, vztahy završit, rozloučit se. Někdy umírající potřebuje, abyste jej opravdu propustili, dovolili mu odejít. Řekněte mu, že jej máte rádi, poproste o odpuštění, odpusťte. Ale nebojte se říci i to, že jej nedržíte, že může jít. Je to někdy velmi bolestné, ale on často čeká na vaše ujištění, že to bez něj zvládnete. Rozloučení může přinést pokoj jak jemu, tak vám. Umírající se často upokojí a pak odchází snáze. Vy se snadněji vyrovnáte s jeho odchodem.