Maminka zemřela poté, co jsem z nemocnice odjela vyzvednout syna. Stává se, že lidé umírají raději sami?
Dobrý den, zemřela nám maminka a mě s jejím odchodem mimo jiné vyvstává na mysl jedna věc. Maminka nám umírala na ARO, kam ji převezli poté, co začala mít problémy s dechem. Byla dlouhodobě nemocná. Den před smrtí s námi ještě komunikovala, ještě jsme se bavily s tím, že druhý den přijdeme zase. Druhý den ráno už nám volali, že se máme přijít rozloučit, že maminka umírá. Tak jsme tam došli, všichni jsme se tam vystřídali a nakonec jsme tam zůstali já, sestra a teta. Maminka už byla celou dobu pod morfiem a vypadalo to, že nevnímá, ale jsem přesvědčená, že vnímala. Ještě se jí i zorničky pohly směrem ke mně. Bylo štěstí, že nepotřebovali pokoj pro příjem a mohli jsme tam zůstat celou dobu. Já tam byla cca 5 hodin a za těch 5 hodina pak jsem musela odjet vyzvednout syna.. První jsem si říkala, že syna vyzvedne někdo jiný, že to nějak udělám, ale nějaká zvláštní energie mě posílala na chvíli pryč, jakobych cítila, že mamka před námi umřít nechce. Nevím, jestli je to možné.. Tak jsem ještě několikrát mamči zopakovala, že jí za vše děkuji, že ji miluju, že je nejlepší mamka na světě a že teď teda na chvíli odejdu pro syna a že se zase vrátím. Ale že na mě čekat nemusí, ať se rozhodne podle sebe, co je pro ni nejlepší. Že my máme vztahy krásné a vyřešené. A ona opravdu nepočkala a hodinu a něco po mém odchodu zemřela.. Samozřejmě jsem si začala vyčítat, že jsem neměla odejít a měla ji držet za ruku do konce, jako moje sestra. Nicméně snažím se to pobrat tak, že mamka potřebovala na tu smrt i trochu klid, navíc jako k mladší dceři ke mě neustále přistupovala jako k dítěti a možná ani nechtěla, abych ji viděla zemřít. Myslíte, že je možné, že si to takhle sama přála a že mohu být vůči ní v klidu? Celoživotně jsme měly hezký vztah a od puberty, kdy jsem ji asi trochu zlobila, jsme se nikdy nepohádaly. Stává se, že lidé umírají raději sami? Podotýkám, že jsem s ní byla celé dopoledne a vnitřně se snažím říct si, že takhle to pro ni bylo nejlepší. Děkuji za Váš názor.
Vaše maminka umírala na ARO a vy jste měli možnost s ní strávit poslední chvíle. Řekla jste jí vše, co bylo potřeba a byla jste u ní přes 5 hodin. S maminkou jste se poté rozloučila a řekla jí, že jedete vyzvednout syna. Ujistila jste ji, že se vrátíte, ale že na Vás nemusí čekat, protože máte mezi sebou vše srovnané. Maminka hodinu po Vašem odchodu zemřela. Přemýšlíte nyní, jestli jste neměla zůstat. Vaše sestra zůstala. Ptáte se, jestli se to stává, že lidé raději umírají o samotě.
Dobrý den, paní Heleno,
nejprve bych ráda vyjádřila upřímnou soustrast s úmrtím Vaší maminky. Je mi líto Vaší ztráty.
Popisujete poslední hodiny života Vaší maminky, kdy byla na oddělení ARO a užívala morfin, aby netrpěla dušností. Připadalo Vám, že nevnímá, ale všimla jste si, že na Vás pohlédla zorničkami. Chci velmi ocenit, že jste s maminkou v tyto chvíle s Vaší sestrou a tetou byly a s maminkou se rozloučily. Z výzkumů a zkušeností vyplývá, že sluch a schopnost vnímat doteky odchází jako poslední. Vy jste mamince řekla vše, co bylo potřeba. Jak píšete, vztahy máte urovnané. Přála bych Vám, aby toto vědomí bylo pro Vás útěchou v nadcházejících dnech.
Píšete, že nyní přemýšlíte, zda jste neměla zůstat a držet maminku za ruku, jako Vaše sestra. Zároveň zmiňujete, že jste mladší dcera a možná Vás maminka celý život vnímala jako tu, kterou potřebuje více chránit. Možná Vás mohla chtít ochránit i od bolesti, kterou by Vám její úmrtí mohlo způsobit. Neumím říct, jak to skutečně bylo, a ráda bych Vás podpořila ve Vaší intuici. Znala jste maminku celý život, a pokud pocit ochraňované mladší dcery znáte i z jiných situací s maminkou, mohlo to tak být. Zároveň popisujete Vaše dlouhodobě dobré vztahy s maminkou. To mohlo mimo jiné vést k tomu, že Vaše poslední slova k ní byly láskyplné a klidné a tak to mezi vámi bylo pro obě, jak píšete, po celý život v pořádku.
Měla jste pocit, že před vámi maminka umřít nechce, jakoby potřebovala na smrt klid. V praxi mobilního hospice opravdu poměrně často vídáme situaci, kdy úmrtí blízkého přichází ve chvíli, kdy nejbližší pečující není u umírajícího. Odejde do vedlejšího pokoje, vystřídá ho někdo jiný ve vyčerpávající péči nebo jde spát. Někdy říkáme, že si to tak umírající vybírá, ale neumíme říct, co ho k tomu vede. Poměrně časté také je, že si pečující následně vyčítají, že nebyli u svého blízkého v těch posledních chvílích. Zdá se, že úmrtí je natolik intimní chvíle, že ji někteří lidé chtějí prožít o samotě. Zároveň může být motivem i to, že umírající chtějí své blízké ochránit. Je to tak opakovaný jev, že se o něm zmiňuje i brožurka Jak být nablízku, ve které jsou blíže popsány poslední dny života a máme zkušenost, že v ní pozůstalí nacházejí užitečné informace i po úmrtí blízkého.
Pokud byste měla pocit, že potřebujete sdílet své myšlenky a vzpomínky i mimo okruh svých nejbližších, můžete se obrátit na Poradnu Cesty domů, kde nabízíme Poradenství pro pozůstalé nebo na některého z Poradců pro pozůstalé.
S úctou
Eliška Hronešová
Dotaz zodpovídá
