Maminka má rakovinu. Jsem citlivá, ale teď nepláču. Proč to tak je? Jak o tom mluvit s dcerou?

Odpověď na dotaz ze dne 22. 5. 2022 zobrazit původní dotaz

Dobrý den, mamince diagnostikovali rakovinu plic a už se nedá nic dělat. Onkolog chemoterapii nedoporučil ale maminka se rozhodla to zkusit. Já se nějak ale nedokážu smířit s tím že tu za pár měsíců nebude. Nevím jak na to reagovat. Taťkovi je pořád do pláče nedokáže o tom mluvit. Já to oznamovala všem z rodiny a byla jsem u toho v klidu, jak kdyby se nic nedělo, do pláče mi taky není. Nevím zda je to normální chování, jestli to není nějaký obranný mechanismus těla. Mám sedmiletou dceru, tak jestli to není tím, že nechci aby to věděla. Ví jen že je babička nemocná, já ani nevím jak jí takovou věc říct. V jiných věcech jsem hrozně citlivá, brečím u každého romantického filmu, tak proč v téhle situaci né? Děkuji za odpověď.

Šárka

Vaše maminka má rakovinu plic, pokouší se léčit, ale prognóza není dobrá. Je pro Vás těžké si představit, že zemře. Překvapuje Vás způsob, jak na situaci reagujete. Ptáte se, proč nepláčete, jestli je to normální. Přemýšlíte, jak o tom mluvit s Vaší malou dcerou.

Dobrý den, Šárko,

Je mi líto, že je maminka nemocná a musíte procházet tak těžkým obdobím.

Máte pravdu, Vaše pocity mohou mít obrannou funkci. Je velmi časté, že tváří v tvář stresové situaci začnou lidé fungovat funkčně, někdy až strojově, efektivně a jakoby s malou dávkou citu. Neznamená to, že jsou necitliví, ale zajišťují fungování v dané době. Mohou tím ostatní chránit nebo jim tak poskytnout prostor, aby mohli reagovat po svém. Také tím Vaše psychika získává čas, aby mohla pocity zpracovat v situaci, kdy to pro Vás bude přijatelné. V této chvíli je asi také těžko představitelné, jak bude Vaše a maminčina nejbližší doba vypadat, a tak je obtížné mít „pocity dopředu“. Navíc neexistuje žádná norma, která by určovala, jak vypadá správné prožívání po oznámení těžké ztráty. Můžete to takhle mít delší dobu a může se to i rychle změnit. Opravdu nikde není napsáno, jak to má být a chování a cítění kolem očekávané ztráty neodráží úplně vztah, který k danému člověku máme. Častěji to odráží naše kapacity a fakt, že tělo i psychika fungují u každého jinak.

Možná, pokud byste si dovolila s dcerou probrat, že Vaši rodinu potkala těžká nemoc včetně hrozby úmrtí a v nejbližší době to bude obnášet různé pocity u všech zúčastněných, změnu péče o babičku a dědečka, mohlo by Vám to pomoci k většímu propojení se svými emocemi. A dceři k pochopení toho, co se kolem děje. Ale to záleží jen na tom, na co se cítíte, co Vám dává smysl, a jak to odpovídá Vaší představě o tom, co je pro děti lepší. Zda nevědět, co se děje a nebýt tak zatažené do těžkých situací. Nebo, zda je pro ně prospěšnější rozumět a mít možnost být smutný s ostatními a samozřejmě také pravděpodobně zažít nepříjemné pocity a vidět, jak prožívají ztrátu ostatní.

Pokud si umíte představit, že byste se svou dcerou o babiččině nemoci a blížícím se se úmrtí mluvila, ráda bych Vás k tomu povzbudila. Pro děti je důležité, aby rozuměly tomu, co se kolem nich děje a aby mohly s ostatními dění sdílet, i když jde o těžké chvíle. V opačném případě se mohou cítit opuštěné, vyčleněné nebo nepřijímané. Děti jsou velmi vnímavé, a že se v rodině něco děje dobře ví, i když se s nimi nemluví. Otevřenost většinou dobře snášejí a oceňují. Pokud byste se do toho chtěla pustit, můžete se dcery ptát, co o babiččině nemoci ví, jak tomu rozumí, co by vědět chtěla, jestli má nějaké obavy, otázky, nejistoty. Jestli nebude chtít vědět víc, bude mít prostor Vám to říct. Je možné, že dcera bude smutná, bude plakat, prožijete to ale spolu a to má smysl. Je také možné, že bude reagovat úplně jinak, s lehkostí, možná zdánlivě bez zájmu, beze smutku. I to je úplně v pořádku a je to běžné. Dětské prožívání je různé. Možná se Vaše dcera bude chtít zapojit do péče. Děti se mohou na péči podílet. Možná si zvolí jiný způsob, jak využít společný čas s babičkou. Vaše otevřenost jí může dát prostor srovnat se se situací po svém.
Určitě ale zvažte, co je pro Vás a Vaši rodinu správně. Naslouchejte si, pouštějte se jen do toho, co považujete za vhodné a zvládnutelné.

Ať to uděláte jakkoli a Vaše tělo a psychika bude také různě reagovat, je možná dobré vědět, že Vaše pocity se mohou opravdu hodně střídat. Na odstup někdy navazuje velká únava, někdy frustrace, někdy smutek. Někdy odstup vydrží hodně dlouho a člověk se ke svému prožívání dostane až týdny a měsíce po úmrtí blízkého.
Nic z toho není špatně, jen bych Vám nedoporučila násilně své pocity odsouvat či se do něčeho nutit. Spíš považuji za vhodné dát si čas, někdy prostor pro to být sama a vracet se k situaci v myšlenkách a všímat si toho, jak Vám je, když neberete ohled na druhé. I když nyní reagujete tak, jak jste popsala, i tak se ve Vašem těle a psychice může odehrávat reakce na zprávu o maminčině stavu. A stojí za to chovat se k sobě s respektem, abyste měla možnost vše projít a zvládnout.

S pozdravem

Zuzana Vondřichová

Dotaz zodpovídá

PhDr. Zuzana Vondřichová, PhD.

PhDr. Zuzana Vondřichová, PhD.

psychoterapeutka

Poradna je tu pro vás

Zadejte dotaz