Dvanáct let jsem pečovala o manžela. Co dělat po jeho smrti se svým životem?
Dobrý den! V dubnu mi zemřel manžel. Po dlouhé těžké nemoci. 12 let jsem se o něho sama starala. Frontotemporální lobární degenerace mozku. Bývaly prof. na VŠ, rektor VŠ. S jeho smrtí jsem se snad již vyrovnala. Ono to trvalo vlastně celých těch 12 let. Paradoxně nejhorší byly ty první tři roky, kdy byl relativně v pořádku, jen čím dál víc zapomínal a hlavně, postupně mizel jeho emoční život. A samozřejmě poslední měsíc, kdy sice žil, ale vůbec i neuvědomoval, že žije, kdo je, kdo jsem já. Smrt pro něho byla vlastně vysvobozením. A já byla smířena s nevyhnutelností...
Ale teď? Teď tak nějak neumím žít... Nechci říct že jsem manželovi "obětovala" 12 let života... Vlastně mi jeho nemoc asi dala do života víc, než mi vzala... Jen mám najednou prázdno v životě. Co dál? Mám dvě dospělé děti, se kterými se stýkáme minimálně jednou týdně, pomáhám svému devadesátiletému tatínkovi (3 x týdně za ním jezdím 90 km), pomáhám lidem v okolí, i přátelům na UA (půl roku u mne bydleli).... Ale přesto to můj život nenaplňuje... Víc čtu, starám se o dům. Ale žiji 25 km od města a třeba dojíždět na univerzitu třetího věku je pro mne nereálné... Nabízela jsem (samozřejmě zdarma) pomoc na OÚ, v knihovně, ve škole, ve školce... Ale nikdo nemá zájem...
Bude mi 60let. Vnoučátka zatím nemám, dětem nechci viset na krku, už tak se mi věnují opravdu dost. Často jezdíme na výlety, vzájemně si pomáháme... Tak si tady povídám se svým Jack Russellem, případně synovou stafordicí, když přijede "na prázndiny". a nevím co se životem. Ideální by bylo jít někam třeba do práce, ale jsem těžká astmatička v invalidním důchodu. Teď je navíc ještě zima a já nemohu trávit čas na své milované zahradě...
Jednou větou: Nevím co s vlastním životem...
Píšete nám, že Vám v dubnu zemřel manžel, o kterého jste 12 let pečovala. Najednou máte v životě prázdno a nevíte, co s ním.
Dobrý den,
jak já rozumím Vašemu krátkému vyprávění, 12 let péče o manžela s degenerativním onemocněním mozku bylo období náročné, přesto něčím obohacující. V současnosti se snažíte pomáhat druhým – tatínkovi, lidem v okolí, přátelům na UA, ale Váš život to nenaplňuje. Nabízíte pomoc na různých místech, ale nemají zájem. Osobně Vám s Vaším dovolením na tomto místě chci vyjádřit obdiv za vstřícnost a ochotu pomáhat druhým, kterou z vašich řádků vnímám.
A nepochybně se mohu mýlit (koneckonců, vytvářím si tady od stolu hypotézy o celém Vašem životě na základě několika řádků), nicméně mám takovou představu, že to, co nabývá na intenzitě ve Vašem životě, je pocit osamělosti, který se možná po úmrtí manžela ohlásil. K mé představě také patří, že se tenhle pocit osamělosti může naplno projevovat ve chvílích, kdy nemáte nablízku nikoho, s kým byste mohla cokoliv sdílet. Pokud je to tak, rozumím naprosto tomu, že to mohou být chvíle velmi tíživé.
Teorie říká, že na to, co nám život přináší, se snažíme co nejlépe adaptovat, a když si své adaptační strategie v životě dlouhodobě ustálíme, v okamžiku změny najednou „nevíme, co se sebou“, protože naše dosavadní myšlení a jednání postrádá v nových podmínkách smysl. Můžou se dostavit i krize prožívání, které ale mohou vést k užitečnému přenastavení postojů a přesvědčení.
Mohu-li mluvit za sebe, lidi kolem 60 let věku vnímám jako lidi ve středních letech, kteří toho ještě můžou spoustu prožít. Tak bych Vás rád povzbudil k tomu, zkusit si odpovědět na otázku, co by do Vašeho života vrátilo naplněnost a smysl. Možná Vám to dá vodítko k tomu, co takového má ve Vašem životě být, abyste ho mohla znovu plně prožívat i po smrti manžela. A mám zkušenost, že bývá snazší si na podobné otázky odpovídat s někým dalším. Proto mě napadá, že by možná stálo za vyzkoušení vyhledat služby terapeuta/terapeutky. Své služby nabízí poradci pro pozůstalé. Případně můžete hledat v nabídce České asociace pro psychoterapii, kde je také možnost hledat terapeutické služby poskytované zdarma.
Přeji Vám hodně síly a otevřenou mysl
Lukáš Kutek
Dotaz zodpovídá
